V naší sérii článků jsme častokrát zabrousili i mimo Hollywoodskou produkci a navštívili některé méně známé končiny, ovšem stále zůstáváme fanouškům audiovizuální fantastiky dlužni návštěvu v krajích, které se z netradiční filmové země rozvinuly do žánrové velmoci. Po druhé světové válce rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by se tak na několika japonských ostrovech mělo stát, ovšem ekonomika této asijské země se brzy rozjela a její specifická kultura plná tradičních motivů se mohla představit světu. Představme si prvního z kultovních režisérů japonského souostroví Shin’ya Tsukamota, který proslul především svými horory. Je obdivovatelem Jana Švankmajera a rozruch způsobil už jeho první krátkometrážní snímek.

Jeden z prvních japonských režisérů, který dosáhl světového úspěchu, držel kameru již od svých čtrnácti let a snažil se natáčet a publikovat vše, co jeho tvůrčí mysl převedla na filmové plátno. Věhlas a pozornost si ovšem zasloužil svými dvěma sci-fi horory, ve kterých se poprvé projevil jeho tvůrčí rukopis. Snímky Futsu saizu no kaijin (Phantom of Regular Size, 1986) a Denchu Kozo no boken (Adventure of Denchu Kozo, 1987) upozornily na jeho podivné vize, ve kterých se lidé mění ve stroje, svět je posedlý rozvojem a vše je pokřivené. První snímek, který má pouhých osmnáct minut, předznamenává celovečerní debut Tetsuo, kterým si získal celosvětový věhlas. Hrdina jeho druhého krátkometrážního snímku je chlapec, kterému vyrůstá ze zad sloup vysokého napětí. A právě proměna člověka ve stroj, která Shin’ya Tsukamota fascinuje, pak dostala prostor v celovečerní stopáži a zrodil se kyberpunkově surrealistický Tetsuo (1988).

Tetsuo (Tetsuo: The Iron Man, 1988) vzbudil ve světě okamžitou pozornost. Člověk měnící se ve stroj v černobílém snímku plném stop-motion uchvátil fanoušky audiovizuální fantastiky a dostal svého tvůrce na výsluní. Někteří horor zatracovali, jiní vynášeli jeho neotřelou vizuální stránku, efekty i způsob vyprávění. Tetsuo se stal brzy kultovní záležitostí a režisér se k němu v dalších letech vrátil hned dvakrát (Tetsuo II: Body Hammer, 1992 a Tetsuo: The Bullet Man, 2009). Asi nejúspěšnějším hororem na toto téma byl druhý snímek, který získal hned několik festivalových cen. Ale bohatá fantazie Shin’ya Tsukamota obsahuje mnohem více námětů.

Hiruko the Goblin (1991) byl sice rovněž natočen v lehce hororovém duchu, ale příběh o škole postavené na jedné z bran pekla nabízí nečekanou porci pobavení. Hiruko je totiž goblin, který byl vyslán na průzkum a který se baví zabíjením lidí. Příběh, který poprvé natáčel na zakázku u domácí filmové společnosti, Shochiku ale rozhodně nevznikal snadno. Režisérovi se nelíbily zásahy studia do jeho práce, a tak se po dokončení filmu vrátil ke svým oblíbeným tématům. Po pokračování slavného Testua se ale více zabýval vnitřní proměnou člověka a začal točit i nežánrová dramata. K hororu se vrátil až v roce 1999 titulem Blíženci (Sōseiji, 1999), který uchvacuje svou vizuální stránkou.

Blíženci jsou natočeni na motivy příběhu známého autora Edogawy Rampa a opět získali nejen několik festivalových cen, ale i velkou přízeň diváků. Snímek je prvním velkorozpočtovým filmem Shin’ya Tsukamota a popisuje příběh muže, který zavraždí svého bratra – identické dvojče – a včlení se do jeho rodiny. Shin’ya Tsukamoto pracoval na tomto snímku pro velké studio nejen jako režisér, ale i jako střihač, kameraman a scenárista. Jeho zvláštní styl vyprávění si našel množství příznivců a ukázal se jako nejefektivnější právě v žánrových vodách. V druhé části článku se tedy těšte na novější počiny tohoto kultovního tvůrce.