Cesta od animátorského stolu ve studiu Walta Disneyho k audiovizuálnímu zpracování vlastních vizí nebyla nikterak krátká. Od opatrných začátků přes první odhalení vlastního vidění světa vedlo tvůrčí putování Tima Burtona dál až ke spolupráci na projektech, které trhaly rekordy v divácké návštěvnosti. Ovšem poetika tohoto režiséra je nejen neopakovatelná, ale stojí také v opozici vůči normám estetiky, které nám Hollywood předkládá a na kterých i stojí. Realitu sleduje jakoby pokřiveným zrcadlem, jeho hrdinové zdaleka neodpovídají představám velkých studií. A čím více prostředků Tim Burton pro své vize získal, tím více nastavil zrcadlo. Po obrovském úspěchu adaptace Batmana tak dal i velmi jasně najevo. Opustil běžný rámec příběhů a vysmál se všem klišé.

Černobílý snímek o nejhorším režisérovi všech dob Edwardu D. Woodovi, který natočil v padesátých letech několik žánrových filmů, Ed Wood (Ed Wood, 1994) sám o sobě žánrovým snímkem není, ovšem rozhodně by měl být zmíněn. Tim Burton tu odvyprávěl nejen zajímavý lidský příběh, ale zároveň jím oslavil svůj vztah ke starým filmům i hereckým hvězdám, které dávno odvál čas i nekompromisní průmyslovost Hollywoodu.

Ačkoliv snímek získal dva Oscary (Martin Landau za vedlejší roli – první Oscar, který byl udělen za roli, kde herec ztvárňuje jiného herce, a za masky), oslava přehlíženého režiséra, kterého skvěle zahrál Johnny Depp, se stala pro diváky nečitelnou. Jemným podtónům pak často rozuměli jen lidé, kteří u filmu někdy pracovali či pracují, a celkově tak snímek propadl. Navzdory všem ostatním, úspěšnějším filmům, ovšem nejcitlivěji vykresluje vztah Tima Burtona k filmařině jako takové. A dalším snímkem jako kdyby se Edwardu D. Woodovi snažil ještě více přiblížit.

Pokud bychom hledali audiovizuální dílo, které by se co nejvíce podobalo právě práci Edwarda D. Wooda, byl by to Mars útočí (Mars attacks, 1996). Tim Burton získal pro svůj další snímek snad nejvíce hvězd najednou a důsledně rozebral veškeré klišé, které si Hollywood v tomto žánru vytvořil. Smršť gagů i absurdních situací, kde navzdory všemu americký prezident (Jack Nicholson) zemře, studiu Warner Bros. jen tak tak zaplatila náklady a producenti nebyli nadšeni. Ovšem dalším snímkem Tim Burton opět potvrdil, že patří mezi nejlepší režiséry a diváky zaujmout umí.

Ve fantasy příběhu o bezhlavém jezdci Ospalá díra (Sleepy Hollow, 1999) se Burton předvedl v plné síle. Atmosférický snímek pojednává o detektivovi, který se brání uvěřit nepochopitelným a mysteriózním věcem, o temných tajemstvích a podivném vrahovi, který stojí v pozadí. Ačkoliv Burton natočil tento snímek v barvě, scenérie opět odkazují k estetice němého filmu a prvních žánrových snímků. Historický horor měl obrovský úspěch jak u diváků, tak u kritiky a odnesl si i Oscara za výpravu. Byl to ovšem námět, který si Tim Burton sám vybral a ke kterému měl proto osobní vztah. Ve chvíli, kdy se mu ozvalo studio Twentieth Century Fox, aby natočil remake slavné Planety opic (Planet of the Apes, 1968), projevil se opět jako rebelující tvůrce, který má svůj osobitý pohled na věc. Příběh nadvlády opic uchopil zcela po svém a rozladil tak nejen producenty, ale i většinu diváků. Navzdory všemu nebyl nakonec film prodělečný, ovšem žánrovými fanoušky, kteří očekávali jiné zpracování, přijat nebyl.

Jako kdyby se vracel ke svým začátkům, zpracoval Tim Burton příběh Daniela Wallace Velká ryba (Big Fish, 2003). V duchu Pee-Weeho, prvního celovečerního Burtonova filmu, sledujeme fantaskní příběh syna, který se snaží porozumět svému otci a skrze jeho vyprávění s ním znovu prožívá podivná dobrodružství. O námět původně velmi stál Steven Spielberg, ovšem byl příliš zaneprázdněn, a tak se ho ujal právě Tim Burton. Ačkoliv dokáže vykreslit temnou a hororovou atmosféru, podařilo se mu adaptovat předlohu velmi citlivě a opět slavil úspěch. Ovšem dalším počinem spojil podivné a pohádkové v adaptaci jiné knihy…

Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory, 2005), filmové zpracování stejnojmenné knihy Roalda Dahla a remake snímku z roku 1971 slavila po světě obrovské úspěchy. Továrna na čokoládu pana Wonky je očima Tima Burtona ještě zázračnější a stylizovanější než předloha. V hlavní roli majitele opět vyniká Johnny Depp, v roli Karlíka potom Freddie Highmore. Dalším hrdinou příběhu je pak i samotná továrna, která se z obyčejné kulisy stává součástí příběhu. Barevností a atmosférou potom předznamenává další z adaptací dětské literatury, tentokráte příběhu Lewise Carrolla. Tim Burton ovšem ve svých barevných kulisách nikterak neustrnul a ve stejném roce uvedl do distribuce i animovaný pohádkový příběh Mrtvá nevěsta (Corpse Bride, 2005), ve kterém se opět vrací do světa záhrobí.

Je zajímavé, že stejné ocenění jako Ospalá díra, tedy Oscara za výpravu si odnesl i další z historických hororů Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street, 2007), kde se Burton vrací do stejného historického období. Tentokrát však do Londýna, který už sám o sobě oplývá pozoruhodnou atmosférou, a nechává tu svého oblíbence Johnnyho Deppa v roli holiče velmi krvavě snít o pomstě. Snímek je opět remakem starého hororu z třicátých let, který Tim Burton znovu oživil. Následně po mnoha letech opět navázal spolupráci se studiem Walta Disneyho a zpracoval svou verzi Alenky – Alenka v říši divů (Alice in Wonderland, 2010). V letošním roce se můžeme těšit na dalším mysteriózní horor s Johnnym Deppem v hlavní roli a slibným názvem Temné stíny (Dark Shadows, 2012).

Svět vnímaný očima Tima Burtona nepostrádá kouzlo. Je to svět nahlížený dětskýma očima, které zvýrazňují a stylizují krutost i chlad dospělých a které v takovém světě nacházejí střípky spojenectví i lásky ve zdánlivě bláznivých věcech. V takových očích se i mrtví stávají sympatičtějšími než akurátní dáma v růžových šatech. Tim Burton svět dětských očí vrací a poetikou tohoto vidění potom dává znovu vzpomenout na věci, na které jsme zapomněli. Ve spojení s Danny Elfmanem, který svou hudbou doprovází většinu jeho filmů, a Johnny Deppem se stal pro fanoušky audiovizuální fantastiky puncem originality a uvedl do živé řeči označení „burtonovský“.