Je zřejmé, že audiovizuální fantastika dokáže opravdu nejkonkrétněji vykreslit a přiblížit vnitřní světy a vize tvůrců. Možná je i tento fakt příčinou toho, že její obliba vzrůstá nejen mezi skalními fanoušky, ale také u „většinových“ diváků. S technickým pokrokem, který umožňuje předvést stále složitější vizese, ztrácí fantazie tvůrců zábrany. Ale i přes tento pokrok se stále najdou takoví, kteří přilákají pozornost nejen dokonalostí zpracování či ztřeštěností nápadů, ale především poetikou. Mohli bychom tvrdit, že právě postup trikových technologií poetiku ovlivnil v tom nejpříznivějším slova smyslu, pravdou ovšem je, že výrazný rukopis tvůrce či poetika není na tricích závislý. A výrazným rukopisem vládne i Tim Burton, tvůrce nejen Střihorukého Edwarda.

Je zajímavé, jak často se při zamýšlení nad pozoruhodnými počiny audiovizuální fantastiky setkáváme se jménem Tima Burtona. Fanoušek fantasy a sci-fi filmů, kterého nebavilo číst, neměl svou cestu za úspěchem nikterak jednoduchou. Pokud se soustředíme na atmosféru, kterou jeho snímky oplývají, není se čemu divit. Jeho příběhy nejsou jen osobité, ale obsahují i temnější podtóny, které nekorespondují s hlavním proudem hollywoodské produkce. Faktem ovšem je, že onen podtón se v prvotních počinech Tima Burtona neobjevuje tak výrazně jako později. Důvodem samozřejmě mohla být snaha mladého tvůrce vyhovět producentům, ale jak se později ukázalo, i osobité pojetí příběhu má mezi diváky své výrazné místo.

Prvním celovečerním počinem Tima Burtona byl bláznivý snímek Pee-Weeho velké dobrodružství (Pee Wee’s Big Adventure, 1985). Hlavní zápletkou je sice hledání ztraceného kola a fantastických prvků nalezneme nejvíce při scéně, kdy chlapec projíždí filmovými studii, kde se právě natáčí, ale už tady je patrná poetika těžící z výrazné hlavní postavy. Cesta k této premiéře vedla přes dva krátkometrážní snímky, které natočil ještě pod hlavičkou studia Walta Disneye. Šlo o Vincent (1982) a Frankenweenie (1984). Druhý zmiňovaný je příběhem chlapce, který se pokusí znovuoživit svého oblíbeného psa. Černobílý snímek oplývá kouzelně strašidelnou atmosférou a svým způsobem je opravdovou poctou prvním hororovým počinům. Bohužel byl ale snímek příliš temný a kvůli „přílišnému plýtvání“ byl Tim Burton ze studia Walta Disneye vyhozen. Rozhodně pozoruhodný je ale fakt, že tento krátký příběh si svou cestu do tohoto studia nakonec skutečně získal. Na celovečerní verzi „psího Frankensteina“ se průběžně pracuje od roku 2005 a snímek by měl mít letos premiéru.

Ovšem prvním ryze “burtonovským” audiovizuálním počinem je bezesporu Beetlejuice (1988). Po kasovním úspěchu Pee-Weeho velkého dobrodružství dostal možnost natočit si film zcela podle svého gusta a stvořil černou duchařskou komedii s postavou bioexorcisty. Tim Burton vykreslil svět záhrobí, který je inspirován černobílými snímky prvních němých hororů, německým expresionismem, i vizuálními odkazy na dílo Salvadora Dalího. Ačkoliv ale původně zamýšlel natočit skutečně temný a hororový film, komické kreace Michaela Keatona ho přesvědčily, aby vyznění odlehčil. Zajímavým a vracejícím se motivem je v příbězích Tima Burtona hrdina, který má dětskou duši.

Stejně jako byl Pee-Wee, i v Beetlejuicovi se objevuje dívka, kterou (skrz dětskou optiku) situace v domě neděsí tolik jako dospělé a která s duchy přímo spolupracuje. Motiv “nezkažené duše” se tvorbou Tima Burtona zajímavě prolíná a obměňuje. Snímek Bettlejuice měl opět velký úspěch, a tak ho studio pověřilo natočením komiksové adaptace Batmana. A o tom, jak šla dohromady burtonovská poetika s adaptací temného rytíře, už příště.