Je léto, a tak se i čtenář fantastiky může prostřednictvím nakladatelství Talpress symbolicky vydat na dovolenou. Samozřejmě s nikým menším, než je Sir Terry Pratchett, který vypustil mezi své fanoušky už čtyřiatřicátou (klobouk dolů, dámy a pánové, a poklonu až k zemi) Zeměplochu, tentokrát s dalšími příhodami Sama Elánia a tak trochu i Hlídky města Ankh-Morporku. Osobně jsem přesvědčený, že příběhy Hlídky patří k těm nejlepším z celé Zeměplochy (samozřejmě spolu s čarodějkami, Toničkou Bolavou a Fígly, mágy z Neviditelné univerzity, Vlahošem von Rosretem a Smrtěm), ale zde si musíme po většinu času vystačit pouze s Jeho Milostí vévodou z Ankhu, což může být pro mnohé šok. Nobyho ani Karotku ale netřeba oplakávat, alespoň od poloviny knihy – Elánius bude během své dovolené potřebovat větší pomoc, než mu může nabídnout věrný sluha Jeefes. Na venkově, kde by měl s rodinou strávit dva týdny nuceného volna, lze nalézt i jiné problémy, než které plynou z přírodního hnojiva na vašich botách, nebo občasného pašování tabáku.

Terry Pratchett zde zabředává do poněkud složitějších otázek než dříve a nutí Elánia řešit palčivé problémy plynoucí z rasové nesnášenlivosti. V recenzích na poslední zeměplošské tituly se objevovaly názory, že jsou temnější a smutnější než předchozí díly, což ale nemusel vnímat každý stejně. Sám jsem to tak necítil, a například Výsměškovu eskapádu s píšťalkou z minulých Nevídaných akademiků považuji za jednu z nejvtipnějších scén vůbec. Šňupec ale temnější je. Ať už samotným závažným tématem rasové otázky, fekálním humorem (ale stále humorem, kdy se ona fekálnost dá velmi snadno přehlédnout nebo prominout), nebo zejména smrtí, která zde ztrácí svůj humorný nadhled, což nezachrání ani pan Vtenráz Vojáček. To ve světle Pratchettova filmu Choosing to Die (pro fanoušky Zeměplochy povinnost) vyvolává nejednu otázku.

Vskutku depresivní ladění celé knihy ale trochu odlehčuje tradiční parodie. Jeefesův vztah k Elániovi evokuje vzpomínky na Růžového pantera, a mnozí si povšimnou i Pýchy a předsudku zasuté mezi řádky. Terry Pratchett je stále ve formě, stále je to ten pohádkový dědeček, který vás zavede do příběhu, z něhož se vám nebude chtít zpět. Je to stále ten šibal, který si s jazykem hraje jako s plastelínou. A Zeměplocha je také pořád stejná, nádherná, ale i zlá a Pratchett nám jen ukazuje, že každá mince má dvě strany. Neznamená to ale, že vám nedovede vykouzlit na tvářích upřímný úsměv. Dokáže a v duchu hesla ‚Konec dobrý, všechno dobré‘ budiž panu Pratchettovi veškerý pesimismus odpuštěn, přece jen má na něj nárok. Takže, milí přátelé, klídek a tabáček, dejte si šňupeček a začtěte se. Rozhodně nebudete litovat.