Ukryti v knižních tirážích nejsou pouze překladatelé, které se vám snažíme pravidelně představovat v rámci našeho projektu Tváře překladu. Najdete v nich i řadu dalších profesí, kterým se chceme věnovat v rozhovorech vydávaných pod názvem Pohled za scénu. Jiří Štěpán (*1990, Frenštát pod Radhoštěm) vystudoval Marketingové komunikace na FMK Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a asi půl roku po absolvování magisterského stupně nastoupil do Hostu na svou současnou pozici. Během studia se na Fakultě technologické staral o marketing a příležitostně pracoval jako copywriter pro několik reklamních agentur. Ve volném čase hraje na basu ve free jazzové kapele Národní divadlo, píše o současné (převážně) alternativní hudbě na web Gin&Platonic a večery tráví na koncertech. S chutí píše také poezii a snaží se ochutnat co možná nejvíc rozličných piv všech druhů a stylů.

V nakladatelství Host máš na starost neustále se rozšiřující nabídku fantasy a science fiction titulů, což je bezesporu po všech stránkách zodpovědná úloha. Jak vznikla tvá záliba ve fantastické literatuře a kudy vedla tvá cesta do Hostu?

Četl jsem už odmala, pořád a všechno možné. Pokud jde o fantastiku, myslím, že první knihou, kterou jsem přečetl, byla určitě verneovka, asi Dvacet tisíc mil pod mořem nebo Dva roky prázdnin. A někdy v té době jsem poprvé viděl i Star Trek TNG, čímž jsem byl definitivně lapen, i když jsem nemohl rozumět zdaleka všemu. Ale ta fascinace byla klíčová.

Samozřejmě jako dítě devadesátek jsem vyrůstal spolu s Harrym Potterem, takže mě fantastická literatura dovedla až na práh dospělosti; ale to už mě a můj pohled na svět a literaturu mezitím stihly formovat také knihy autorů jako Ursula Le Guinová, Samuel R. Delany nebo J. G. Ballard. A vždycky mě zajímaly inspirační zdroje těch autorů, a tak jsem často četl knihy mimo žánr (nefantastickou beletrii, klasiku, poezii a taky non-fiction), které uváděli jako své oblíbené a pro jejich dílo zásadní, což mi asi pomohlo i k tomu, že jsem se dostal do Hostu.

Jelikož jsem do té doby pracoval zcela mimo obor a nikdy literaturu nestudoval ani nepůsobil v nějaké roli v zinech, byl literární rozhled a představa o tom, jaká fantastika mi v češtině chybí a mohla by vycházet, vlastně tím jediným, co jsem mohl nabídnout. Když jsem po škole hledal nějakou stálou práci, kamarádka mi přeposlala hostovský inzerát o volném místě redaktora žánrové literatury s tím, že to je práce přesně pro mě. Tak jsem se přihlásil s tím, že jsem asi bez šance, ale za zkoušku nic nedám. A holt to vyšlo a já tak nemusím vymýšlet slogany na čistící prostředky, ale mám možnost tu svoji představu postupně realizovat.

Jistě máš ještě v živé paměti, jak ses učil práci knižního redaktora, jenž má v Hostu podle neustále se zvyšující žánrové nabídky neustále co dělat. Můžeš pro čtenáře shrnout to nejdůležitější, co se musí člověk se zkušenostmi mimo obor, jenž přijde jako nezkušený nováček do tak zavedeného nakladatelství, naučit? Předpokládám, že ti ostatní byli velkou oporou, zvláště když se v Hostu zdají být vůči fantastice takřka všichni nakloněni…

No jasně, bylo to docela zvláštní nastoupit a prakticky od prvního dne se začít podílet na vzniku knih autorů, které jsem předtím se zaujetím četl. Tak trochu jako učit se plavat hozením do vody.
Ale máš pravdu, že mi se mi všichni snažili pomoct a poradit. Ať už to bylo ovládání redakčního systému Helios (stále se mi daří skrývat, že jsem na uživatelské úrovni malého dítěte), komunikace s agenturami, psaní posudků nebo třeba tipy na to, jaký druh knih mi přes našeho ředitele Tomáše Reichela projde a jaký určitě ne.

To pro mě bylo asi nejtěžší – pochopit, že ne každá kniha, která se mi líbí a třeba je i objektivně skvělá, má šanci se na našem trhu prosadit. Ten odhad člověk zkrátka získá až se zkušenostmi a tím, že se někdy i spálí. Ale i to čas od času pokouším a zkouším navrhovat k vydání knihy, které nějakým způsobem vybočují a mohou být sice pro nás jako nakladatele rizikovější, ale na druhou stranu, když se chytí, je ta radost z objevu něčeho výjimečného dvojnásobná.

Asi mám trochu výhodu v tom, že fantastika je v Hostu stále nová, takže si portfolio titulů i autorů tvoříme a vlastně se stále profilujeme, tudíž ta snaha odlišit se od ostatních je zčásti i cílená. A proto mi sem tam nějaký ten odvážnější kus projde. Ostatně se mi zdá, že právě náš ředitel se stal jedním z největších nadšenců do fantastiky v redakci… a myslím, že se mi postupem času podařilo přesvědčit a strhnout i ty nejzavilejší žánrové skeptiky a zastánce názoru, že jde jen o čtení děti.

Z pracovního stolu Jiřího Štěpána můžete odhadnout, co nás čeká do budoucna…

Jak bys stručně definoval typ fantastiky, které v Hostu hledáte do svého edičního plánu? Většinu z nich jsem jako člověk z oboru zaznamenal a o některých rovněž přemýšlel, ale zahraniční i domácí nabídka je opravdu pestrá a bohatá, co je tedy pro tebe to klíčové?

Musím říct, že i pro mě je těžké přijít s nějakou jednoduchou definicí, tohle v prvním momentu řeším spíše citem. Zkrátka čtu rukopis a v hlavě mi něco sepne a zahlásí, že tohle je kniha pro Host. Ale pokusím se to nějak shrnout.

V první řadě řeším to, jak je kniha napsaná, říkejme tomu styl nebo třeba plynulost děje, zkrátka musí mít nějakou literární úroveň (samozřejmě je tato škála částečně variabilní, jinak posuzuju fantasy s filosofickým přesahem a jinak například splatter, ale to je asi jasné). Pak je tu samozřejmě příběh – samozřejmě nelze psát neustále nové věci, ale tisícím převyprávěním téhož plným klišé se snažím vyhýbat. A taky si rád myslím, že vydáváme knihy s nějakým přesahem. Samozřejmě jsou tu tituly, které člověk zhltne jako jednorázovou zábavu, na tom není nic špatného, ale já se rád ke knihám vracím a přemýšlím nad nimi. A snažím se o to, aby taková byla i většina našich titulů.

A jak už jsem řekl, snažím se objevovat knihy a autory, kteří nezapadají do tradičního anglo-amerického prostředí, které logicky tvoří většinu překladovky u nás. Takže mě hodně zajímají knihy z menších zemí a jazyků a autoři různých minorit a tak podobně, protože bych rád ukázal fantastiku v celé její šíři. To je běh na dlouhou trať, ale první vlaštovky už vyšly – norské Odinovo dítě, čínský Problém tří těles nebo třeba můj oblíbený román Všichni ptáci na nebi (mimochodem první kniha, kterou jsem pro Host koupil) od transgenderové autorky Charlie Jane Andersové. A další zajímavé kusy teprve chystáme, zatím nebudu říkat jména, ale můžu prozradit, že chceme prozkoumat třeba africkou a afroamerickou fantastiku.

Myslím si, že právě tyhle knihy, které se na první pohled zdají náročnější a odlišné, mohou být tím, co dostane fantastiku do zorného pole mainstreamových čtenářů. To se před pár lety podařilo Hostu se severskou detektivkou, která měla kromě detektivní části například i mnoho prvků sociálně kritických románů. A já věřím, že se nám takový žánrový průlom do mainstreamu může povést i fantastickou literaturou.

Fantastika z Hostu je chvályhodně rozmanitá a najdou se v ní i kousky od mladých českých autorů. Můžeme jmenovat například Petru Stehlíkovou, autorku románů Naslouchač a Faja, či Pavla Bareše, autora románu Projekt Kronos. Vyhledávání nových domácích talentů je také součástí tvé práce? Přece jen práce na překladu se s redakcí textu začínajícího autora v mnohém liší…

Ano i tím trávím značné množství času, i když zrovna nejsem v kanceláři. Jednak se snažím mít přehled o povídkách, které vychází časopisecky a na internetu (ale že bych nějakému autorovi napsal, to se moc neděje, vzpomínám si vlastně jen na jeden takový případ). Jde hlavně o to, že pročítám rukopisy, které mi přijdou e-mailem. Nedávno jsem to počítal a průměrně jich za rok rozečtu téměř dvě stě, ale vydání se dočká jen malé procento z nich. Většina zkrátka nedosahuje takové úrovně, aby mělo smysl s nimi trávit čas, opakovaně pročítat a poznámkovat text a snažit se autora posunout dál. Ale když se takový rukopis objeví, je to radost a stojí to za veškerou vynaloženou energii.

Ta náročnost ale není jen o tom nacházet slabá místa knihy, spočívá také v tom, že jako redaktor musím autora o svém názoru přesvědčit a třeba ho i navést k lepšímu řešení. A to může být někdy hodně těžké, jelikož nikdo nemá rád, když mu někdo kritizuje jeho dítě. Například Pavla Bareše jsem „donutil“ předělat téměř půlku knihy, jelikož v první verzi Projektu Kronos byla ta fragmentárnost textu za hranicí čitelnosti pro běžného čtenáře. Ale po několika e-mailech a rozhovorech jsme se shodli, že nestojíme proti sobě, ale oba chceme, aby ta kniha byla co nejlepší a našli jsme společnou cestu. A teď to vypadá tak, že si píšeme praktický pořád i o věcech, které s prací na knize vůbec nesouvisí, že se z nás během práce na jeho knize stali přátelé. Což nepovažuju za samozřejmé a jsem rád, že práce redaktora může mít i takový benefit.

Když si Jiří potřebuje vyčistit hlavu, popadne do rukou baskytaru…

Čtenáři si na našem webu mohou projít ediční plán Hostu pro první polovinu tohoto roku. Na co z vaší nabídky bys zkušenější a náročnější publikum časopisu XB-1 přednostně upozornil a proč?

Vždy říkám, že doporučuju všechno, protože každý z těch titulů vybírám a mám k nim vztah. Ale vážně, velkou radost mám třeba z toho, že konečně začínáme i s hororem; v květnu vyjde Trajekt Matse Strandberga, což je takový „kingovský“ horor s notnou dávkou cynického humoru. Také bych chtěl zmínit knihu, která sice v edičním plánu není, ale dost lidí se na ni pravidelně ptá, jelikož jsme ji slibovali už loni. V červnu totiž konečně vyjde Oheň probuzení, úvodní díl nové trilogie Anthony Ryana. Ten se od čistokrevného fantasy posunul až někam k new weirdu, což společně s překladem Milana Žáčka slibuje spoustu zábavy i přemýšlení. Ale myslím, že nejvíc by se čtenářům XB-1 mohl líbit Řád věčných trnů od Aliette de Bodardové. Tu asi znají jako autorku vynikajících povídek, ale její romány jsou neméně zajímavé – nesmetou vás sice množstvím akce, ovšem kombinace její stylistické vytříbenosti a až noirové atmosféry alternativní Paříže je zkrátka fascinující.

Vím, že jsi teprve na samém začátku, ovšem fantastiku a práci s knihami obecně máš jistě rád. Chtěl bys v této práci pokračovat i do budoucna? Kde se vidíš za deset let ode dneška?

Přiznám se, že takhle daleko dopředu neuvažuju, ale v současnosti to vidím tak, že mě práce v Hostu opravdu naplňuje a baví, takže nemám důvod měnit. A splnění té mé představy o tom, jaká fantastika by zde měla vycházet, určitě nějakou dobu potrvá. Pokud tedy i za deset let budu zahrabaný v knihách a rukopisech, měl bych být spokojený… a doufám, že na tom budou stejně i čtenáři.

Související odkaz:

Pohled za scénu 01: LUKÁŠ RŮŽIČKA