Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? V dalším článku naší nové série jsme požádali Petru Slovákovou, Jiřího Popiolka a Leonarda Medka o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

PETRA SLOVÁKOVÁ DOPORUČUJE

ROBERT HOLDSTOCK: LAVONDYSS

Kdybych měla vybrat knihu, která mě velkým způsobem ovlivnila, a kterou by si měl každý alespoň zkusit přečíst, určitě by to byla Lavondyss od tohoto skvělého autora. Jedinečný způsob, kterým dokázal propojit mýtické prvky s drsnou realitou i snovým světem je obdivuhodný. Je to kniha plná zapomenutých příběhů, které jsou od nepaměti mezi námi. Víme, že tam jsou, cítíme je, prožíváme, jen si je nepamatujeme. Tato kniha je místy depresivní, tíživě melancholická i poetická. Spletitá a přitom jednoduchá. Zkrátka úžasná.

SIMON R. GREEN: NĚCO Z NOČNÍ STRANY

Sérii Noční strany považuji za autorovu vůbec nejlepší. Začínala jsem na jeho fantasy klasice – Jestřáb a Rybářka, později jsem přestala fantasy číst, ale k autorovi jsem se vrátila. Noční strana má několik skvělých věcí: nápadité charakterní postavy, temnou, místy až téměř noirovou atmosféru brutálního světa, i spoustu drsných hlášek, které dokáží rozesmát. Svižný a čtivý styl psaní z těchto knih dělá něco, co můžete číst kdykoliv a kdekoliv. Navíc mi krásně evokuje domov, když to tam podle popisů vypadá jako Ostrava-Stodolní za starých dobrých časů.

STEPH SWAINSTONOVÁ: ROK NAŠÍ VÁLKY

Lehce přehlížená new weirdová trilogie této ženské zástupkyně žánru se mi zalíbila na první pohled. Výrazné military prvky i hluboká znalost problematiky a přehršel vědomostí, se kterými Swainstonová bravurně žongluje, pro mě dělá tyto knihy ve své škatulce velmi výrazné. Megalomanské popisy architektury měst a tamního světa učarují každému čtenáři, který se nebojí nad knihou přemýšlet. Navíc série přináší propracovaný příběh, spoustu akce, válečných konfliktů a k tomu svůdně přidrzlého sebestředného hlavního hrdinu jako bonus. Co víc si přát?

JIŘÍ POPIOLEK DOPORUČUJE

LUDVÍK SOUČEK: CESTA SLEPÝCH PTÁKŮ

Dodnes si vzpomínám na úžas a ohromení, jaké jsem zažíval, když jsem Cestu slepých ptáků četl poprvé. Nazelenalá kniha plná rozmazaných a nejasných fotografií, které jen podtrhávaly reportážní, dokumentární styl celého románu a probouzely mou fantazii naplno. Co kdyby to všechno byla přece jenom pravda a Vernova Cesta do středu země měla reálný základ – a co kdyby za všechno mohli mimozemšťané. Právě přes Cestu slepých ptáků vedla má přímá cesta k fantastice. Jen – kdybyste si ji chtěli přečíst, vyhněte se poslednímu vydání z Baronetu. Bez fotek je to asi podobné, jako kdybyste se chtěli dívat na film bez zvuku.

ROBERT A. HEINLEIN: DVEŘE DO LÉTA

Tohle je asi moje nejmilejší scifíčko, jednoznačná srdcovka, ke které se pořád občas vracím. Laskavá kniha, úplně jiná než většina mírně ukecaných a z filozofického hlediska skoro až „uřvaných“ Heinleinových románů pro dospělé. Je tady cestování časem, hlavním hrdinou je kocour (jehož chování jasně ukazuje, že problematiku duchovního života koček má Heinlein v malíku), kniha obsahuje nenásilné poselství o tom, že za své štěstí si v podstatě můžeme sami. A hlavně – celý román je prostoupen tak neskutečným optimismem a dobrou náladou, že díky němu začne vaše tělo okamžitě produkovat doslova tuny endorfinů. A to už za tu zkoušku stojí, co říkáte?

ISAAC ASIMOV: OCELOVÉ JESKYNĚ

Nostalgie potřetí. Ocelové jeskyně jsou ideálním příkladem toho, jak to má vypadat, když se autor rozhodne propojit v jedné knize dva žánry. Kulisy jsou v tomto případě čistá hard sci-fi, ale zápletka je detektivní. Ani jedna součást není nadbytečná, pro efekt, obě fungují v naprosté součinnosti, protože jedno bez druhého by tady nefungovalo. Asimov se v téhle knize projevil jako dokonalý řemeslník – v tom nejlepším slova smyslu – který své romány do detailu analyzuje a přemýšlí o nich, a až pak píše. Aspoň vzdáleně podobný pocit dokonalosti při propojení sci-fi a detektivky jsem pak zažil už jen jednou – u Vyslanců mrtvých Adama-Troye Castra.

LEONARD MEDEK DOPORUČUJE

Už to tady několik lidí zmiňovalo: vybrat pouhé tři knihy, když jich můžete z fleku vyjmenovat dvacet, je úkol za trest. Pravda, schovám-li se za svůj obvyklý a oblíbený kabát staromilce, rázem získám výmluvu, proč ignorovat všechno, co není alespoň půl století staré… Jenomže i pak se jich do výběru vnucuje spousta. I když odečtu ty, které zde již místo mne jmenovali jiní (a několik nestárnoucích antikvit se zde už vskutku objevilo), pořád mi jich v policích knihovny nastavuje hřbety dost a dost. Takže na to budu muset jít onou prastarou, neselhávající a veškerá dilemata řešící metodou, základním rozhodovacím systémem lidského veškerenstva. Počítejte se mnou: Ententýky, dva špalíky…

ERNST THEODOR AMADEUS HOFFMANN: ĎÁBLŮV ELIXÍR

Co bych to zapíral, E. T. A. Hoffmanna mám rád. Podobně jako E. A. Poe ve své tvorbě bezstarostně mísí pochmurné nálady s čirou burleskou, dovede být laskavě hravý, aby vám o stránku dál podtrhl židli sžíravou satirou, a sotva na tohle přistoupíte a začnete se spolu s ním cynicky pochechtávat, udělá další veletoč a znenadání stojíte tváří v tvář zoufalství a jiným běsům lidské duše. Pravda, čtenáři, který se s jeho dílem teprve chystá seznamovat, bych pro začátek doporučil spíše některou z jeho pohádek, nejlépe Zlatý kořenáč, potom přejít na povídky a Ďáblův elixír si nechat až na konec; začíst se do něj totiž není úplně nejsnadnější. Když ale překonáte prvních dvacet třicet stran, líčících hrdinovo idylické dospívání v klášteře a nějaká ta extatická vidění, ocitnete se na pekelné skluzavce vražd, šílenství a incestních vztahů, kde hrdina, smýkaný událostmi, zhusta neví, čí je. A to doslova. Neboť Ďáblův elixír je – kromě jiného – asi vůbec nejlepším románem o dvojnících a vzájemných záměnách identity, jaký kdy byl napsán… (Na druhé místo bych v tomto specifickém subžánru postavil Švédského jezdce od Lea Perutze; to je ale spíše příběh o odpovědnosti a neodvratném osudu, než o nočních můrách.)

TOMÁŠ KORBAŘ: REJ UPÍRŮ

Tomáš Korbař je dnes už – neprávem – takřka zapomenutý velikán. Přitom to byl právě on, kdo v několika málo letech okolo roku 1970 přeložil a prosadil k vydání obrovské množství klasické i moderní fantastiky… (A nejen fantastiky. Nezanedbatelně si smočil i ve westernech a tuším, že i v detektivkách.) Byl to on, kdo dal dohromady kdysi věhlasnou horrorovou antologii Tichá hrůza, byl to on, kdo nově přeložil Stokerova Draculu, a konečně byl to on, kdo dal dokupy i Rej upírů… Přiznávám, že tady jsem váhal. Dracula je klasika nejklasikovatější, dodnes nepřekonaná perla, a tohle umístění by si zasloužil. Reji upírů jsem nakonec dal přednost, protože… Inu, protože je to taky klasika; mnohonásobná. V téhle sbírce najdete hezky pohromadě všechny základní povídky, utvořivší během devatenáctého století kánon upírského žánru, od Polidoriho Upíra po Le Fanuovu Carmillu, a k nim na dovážení i pár ne tak slavných, nicméně stejně dobrých (a protože Stoker nesmí chybět, je tu od něj alespoň Draculův host). Jediné místečko, kde Korbař při výběru poněkud selhal, je kupodivu tuzemská produkce – aby tam měl rovněž něco českého (a zřejmě taky aby ukonejšil nakladatelsko-censurní papaláše), přihodil k ostatním krátkou povídku Jana Nerudy Vampýr, která, ač skvělá, navzdory názvu nemá s upíry vůbec, ale vůbec nic společného… (Legrační na tom je, že Neruda během své plodné kariéry spáchal horrorové povídky dvě, kromě Vampýra ještě Hrobníkovu dceru, a ta by sem pasovala mnohem líp. Hehe.)

MARY RENAULTOVÁ: KRÁL MUSÍ ZEMŘÍT/BÝK PŘICHÁZÍ Z MOŘE

Tohle je z mojí strany trošku podvod. Jednak to není jedna kniha, nýbrž dvě (jenže pozor, první české vydání zahrnovalo obě v jednom svazku, a navrch jsou to dvě poloviny téhož románu), druhak to není fantastika, ale… Co vlastně? Anti-fantastika, tak by to šlo vyjádřit. Svým způsobem kuriosní nápad, uchopit čistě fantastický příběh (konkrétně báji o Théseovi a Mínótaurovi) a převyprávět jej striktně realistickou formou, coby historický román bez špetky nadpřirozena. Tedy žádné obludy, žádní lidožraví obři, pouze bohové přítomní v lidské víře – ale ono to úplně stačí. Žánrově ta knížka patří na stejnou poličku jako dejme tomu Waltariho Tajemný Etrusk nebo Gravesovo Zlaté rouno, někam do toho šerého pomezí, kde se historická literatura prolíná s fantasy.  A než odejdu lkát nad tím, že se mi do povolené trojice nepodařilo nacpat třeba Kiplinga (hned několik knih), Orwella (Farmu zvířat, samozřejmě) nebo zapomenutý klenot české fantastiky Pod cípem mlhy od Zdeňka Deyla, prozradím vám jedno tajemství – kdybych byl někdy ve čtrnácti (a od té doby ještě asi třikrát) tuhle Renaultovou nečetl, nikdy bych asi s Františkou nenapsal Stín modrého býka… Taková je to kniha, hergotsakra.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Osobnosti žánru doporučují (Nováková, Podaný, Kopřiva)

Osobnosti žánru doporučují (Herec, Vrbenská, Šlechta)

Osobnosti žánru doporučují (Rečková, Králik, Renčín)

Osobnosti žánru doporučují (Veselá, Hokr, Kyša)

Osobnosti žánru doporučují (Pavelková, Kotrle, Linc)

Osobnosti žánru doporučují (Ríša, Lukačovičová, Pavlovský)

Osobnosti žánru doporučují (Bronec, Neomillnerová, Hlávka)

SPECIÁL: Redakce webu XB-1 doporučuje (Buriánková, Kubátová, Bílek)