Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami považují v žánru za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich věhlasné osobnosti zaujalo? Ve druhém článku naší nové série jsme požádali Julii Novákovou, Richarda Podaného a Štěpána Kopřivu o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít o tituly, které snad pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

JULIE NOVÁKOVÁ DOPORUČUJE

Vybrat tři oblíbené fantastické knihy nebylo nic jednoduchého. Jedna mě napadla okamžitě, a to než jsem se ujistila, že má jít jen o fantastiku – Obraz Doriana Graye se do škatulky ještě vejde, byť ne úplně hladce, druhý okamžitý nápad – Chladnokrevně – už ovšem nikoli. Jako další mě velmi rychle napadl Axiomat. A pak následovalo dlouhé přemýšlení o třetí volbě… Nonstopem jsem byla opravdu nadšená. Rajské fontány byla skvělá hard SF s úžasně lidským hlavním hrdinou. Jonathan Strange & pan Norrell je tak vycizelovaný román jako málokterý jiný. Píseň pro Lyu je důvodem, proč mám ráda G. R. R. Martina; jeho slavné fantasy nemusím, jeho science fiction povídky zbožňuji.

Svět Schismatrixu je nádhernou směsicí transhumanismu s nezbytným cyberpunkem a hard SF říznutou moderní space operou. Kvantový zloděj je svými žánrovými prvky ještě rozmanitější… Ze Zeměplochy by se dalo vybírat! Trochu divné kusy obsahují úžasné, zajímavé, ohromující, jedinečné povídky, a kdybych měla zvolit trojici oblíbených povídek, nejméně jedna by pocházela právě odtamtud. Ale jak má člověk z tolika a ještě dalších skvělých knih vybrat jednu? Nakonec bylo i třetí rozhodnutí velmi spontánní.

OSCAR WILDE: OBRAZ DORIANA GRAYE

Pravda, nezařadila bych Obraz Doriana Graye přímo do fantastiky, ale fantastický prvek v podobě stárnoucího obrazu a Dorianova věčného mládí obsahuje – a především je to naprosto úžasná kniha s dokonale napsanými postavami; postavy a společnost koneckonců uměl Wilde do hloubky ztvárnit ze všeho nejlépe. Mohla bych se tu obsáhle věnovat tomu, o jak důležitý román jde z hlediska vývoje literatury, jakými vlastnostmi je výjimečný… ale od toho máte Wikipedii a nic z toho není důvodem, proč mám tu knihu tak ráda. Tím je, že je nádherná. Tečka.

GREG EGAN: AXIOMAT

Od Grega Egana bych mohla doporučit prakticky cokoli, ale Axiomat mi přijde jako nejlepší ukázka jeho umění skloubit obrovskou fantazii a vědecko-technickou uvěřitelnost. Jeho hard SF doslova překypují úžasnými nápady a u jiného autora by povídková sbírka jako Axiomat vydala na desítky románů. Egan umí jak vymyslet originální a fascinující ideu, tak ztvárnit její dopad na lidskou společnost a napsat uvěřitelné a zajímavé postavy. Mohla bych ho chválit ještě dlouho, ale už jste asi získali potřebný dojem.

JONATHAN L. HOWARD: NEKROMANT JOHANNES CABAL

Po delším hloubání nad třetí knihou jsem se náhle praštila do čela, neschopná pochopit, proč mě Johannes Cabal nenapadl dřív. Černohumorný, lehce hororový příběh antihrdinského cynického nekromanta, který chce od Ďábla získat zpět svou zaprodanou duši, mě uchvátil na první přečtení, udržel vzhůru dlouho do noci a na druhé přečtení mi spolehlivě zvedl náladu po poněkud traumatizujícím dni. Hlasitý smích střídal úsměvy a pobavené úšklebky, ale i napětí a vtažení do děje i k úžasně napsaným postavám. Ještě víc jsem si zamilovala druhý díl, Detektiva Johannese Cabala, a skvělý je i následující Institut strachu, ale česky dosud vyšel pouze Nekromant a dvě cabalovské povídky v XB-1. Nejde sice o žádný žánrový průlom ani ukázku stylu či nápadu, jaký tu předtím nebyl, ale tahle série plná úžasného cynického humoru si mě zkrátka získala celým srdcem. Tak na co ještě čekáte? Knihovny ani knihkupectví nejsou otevřené nonstop!

RICHARD PODANÝ DOPORUČUJE

KURT VONNEGUT, JR.: SIRÉNY Z TITANU

Jako správný intoš bych měl mít z Vonneguta nejraději ty nejintošovatější kousky, ale já odmlada nejvíc miluju ten nejscifističtější. Protože nekupte to, když kromě toho, že to je s odpuštěním hodnotné, se tam ještě poletuje Sluneční soustavou a jsou tam katastrofy a mimozemšťani. A harmonia z Merkuru jsou mí nejmilejší mimozemští mazlíčci. Kdo si chce doplnit SF klasiku (a pámbu mě netrestej, ale mám obavu, že části dnešní SF komunity by to proklatě prospělo), ať začne odsud.

VADIM ŠEFNER: ŠŤASTNÝ SMOLAŘ

(případně, když ho neseženete, Skromný génius)

Moderní hrdina je cynický drsoň, který nakonec všechny převeze. Nic proti, ale je třeba to sem tam vyvážit i autory a hrdiny komunálně všedními, kteří se na svět podívají naivníma očima hodného přerostlého děcka. Bizarní a svérázné povídky a novely tohohle sankt-petěrburského (dříve leningradského) poety, který jako by proti sovětské realitě postavil nikoli odpor či disent, ale ty nejzákladnější hodnoty lidské pospolitosti, mě napadnou okamžitě jako první, když přemýšlím, co z fantastické knižní produkce těch dob doporučit někomu, kdo by z té krypty rád vylovil něco, co si zachovalo cenu a za exhumaci stojí.

ALAN MOORE A EDDIE CAMPBELL: Z PEKLA

Hanba by mě fackovala, kdybych si nevzpomněl na něco z komiksu, ve kterém se poslední roky tak usilovně rýpu. A moc moc se mi chtělo sem hodit i něco hororového, protože na toho našeho žánrového otloukánka si určitě nikdo jiný nevzpomene. A oboje dokonale spojuje jediný titul: tenhle. Černobílý monument, který na vás kromě obšírného shrnutí událostí a teorií týkajících se řádění Jacka Rozparovače s nonšalancí velkého kumštu taky vyvalí katalog odporných lidských poklesků a překrásných lidských předností, je pro každého scifistu, který se konečně rozhodl pořídit si tu ranku, kterou si do organismu vpustí komiksovou chorobu, ideální vstupní branou.

ŠTĚPÁN KOPŘIVA DOPORUČUJE

ALFRED BESTER: HVĚZDY, MŮJ OSUD

Asi nejzajímavější na tomhle skoro šedesát let starém protokyperpunku je, jak ignoruje všechny postupy ambiciózních scifáren, kterými si obvykle zajišťují vážnost a respekt: nenajdete tu herbertovsko-tolkienovské piplavě důkladné budování světa ani asimovsko-clarkovské celocivilizační mudrování. Bester svou představu o vlivu technologií na podobu lidstva (za PyrE a jauntování si můžete dosadit atomovku a internet; schválně co vám vyjde) servíruje jako třaskavou explozi nápadů, které se postupně spojují do satiricky pokřiveného, a přesto logického univerza, s pomocí postav s magorskými superschopnostmi (jednosměrná telepatka, fyzik vyzařující radioaktivitu, albínská dědička industriálně šlechtického impéria s infračerveným viděním), které je zvýhodňují i znevýhodňují zároveň, nervně anarchistickým stylem, jenž přesně ladí se strukturou i tématem románu, a prostřednictvím archetypálního, ale zároveň do absurdity přepáleného příběhu o pomstě. Tady se nenapasou ti, kdo vyžadují, aby se o vážných věcech psalo odpovědně, s vkusem a na úrovni. Bester své myšlenky atakuje arzenálem, kterým se vyzbrojil v kolportážně-exploatačním muničním skladu, a mlátí čtenáře po kebuli tím, co je podle mě jednou z největší deviz SF – syntézou zajímavých, ctižádostivých myšlenek a sebevědomě pulpového stylu; velké ideje a braková pokleslost těsně vedle sebe, přesah a banalita v nerozlučném spojení. Přesně jako v běžném životě.

RICHARD BACHMAN: RUNNING MAN

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností žánrovek je, že některé emoce a postoje se v nich modelují lépe než v mainstreamu. Konkrétně akční thriller je ideální nosná raketa pro vztek, frustraci, pro pocit, že je člověk sám proti celému světu, a Stephen King ve své nesentimentálně bachmanovské inkarnaci přesně tohle všechno hrne na čtenáře jak haldu koksu z vétřiesky (jiné dopravní prostředky drogoví dealeři ostatně ani nepoužívají). Zápletka s reality show typu hon na člověka mu navíc umožňuje nasadit divoké tempo bez zbytečného vyšívání, hlavního hrdinu protáhnout dystopickým mandlem a ve hře o vlastní život mu rozdat samé plonkové karty. Agonicky vystavěné finále, kdy je Ben Richards zatlačený do kouta a pokouší se zoufalým blafováním prodloužit svou existenci alespoň o pár dalších minut, je (spolu se závěrečnou kataklyzmatickou katarzí) drtivou ukázkou síly špičkově napsaného napínáku – a současně bezchybným vyústěním knihy, před jejíž energií a nasraností může většina žánrových pobratimců zalézt s rozpačitým mumláním zpátky pod placatý kámen.

STANISŁAW LEM: PŘÍBĚHY PILOTA PIRXE

Lem se nikdy se čtenářem moc nepáral. Z cyklu pirxovských povídek, který vznikal počátkem 60. let, sice ještě nečiší taková netrpělivost a neochota poslušně proskakovat narativnímí kruhy jako později z Pánova hlasu nebo Golema XIV, ale už tady je vidět, jak Lem programově tlačí na čtenářskou nepřítulnost: kosmické lety jsou neromantická a neefektní rumařina a pilot Pirx je jedním z těch anonymních astronautů, jejichž jméno se nikdy nezapíše zlatým písmem do kroniky čehokoliv, a já vám v tom, milí čtenáři, vyráchám pořádně čumák a umlátím vás popisy kosmické rutiny. Aby o to víc zafungovalo, až přijdu s nečekaným vyšinutím. To může mít podobu náznaků magické záhadnosti vesmíru (Podmíněný reflex, Patrola) nebo děsivých záblesků lidskosti, které se vynořují z hlubin duše automatů (Terminus, Lov, Neštěstí, Ananké) – ale na všechny tyto unikátní, fascinující momenty reaguje Pirx se stejnou nesmlouvavou pragmatičností. Na své cestě strohým, obyčejným vesmírem nachází střípky zázraků… a i když je na sebe chvíli nechává působit, stejně je všechny nakonec demaskuje a ničí, protože ví, že všední svět kolem něj to stejně nezmění. Lepší metaforu pro literární fantastiku by člověk hledal asi těžko.

Související články:

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)