Román Neopouštěj mě loňského držitele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura vydalo nakladatelství Argo v edici angloamerických spisovatelů AAA. Nakladatelství však k přečtení láká nejen milovníky „uměleckých kvalit“, ale i žánrového čtenáře, a to douškou o příběhu situovaném do alternativní dystopické Anglie. Ne, nestřílí se tu ani nepáchá jiná forma fyzického násilí. Nebortí se tu politické systémy ani nelidsky nastavené společenské konvence, nikdo se tu proti ničemu nebouří… a možná o to tíživější je atmosféra příběhu vyprávěného s pokorou člověka, který je smířen se situací ve světě, kde by čtenář nějakou pořádně bouřlivou reakci očekával. Tahle „dystopie“ působí realisticky a funkčně… a to překvapivě i z pohledu utlačovaných…

Kathy H., vypravěčka téměř třísetstránkového románu, a její přátelé Ruth a Tommy vyrostli v internátní škole Hailsham na anglickém venkově, stranou všeho dění. Život v izolaci se projevuje i ve způsobu, jakým Kathy o svém „mikrosvětě“ vypráví. Bez nostalgie a patosu vzpomíná na dobu svého dětství a dospívání, jednu po druhé pomalu ohledává vzpomínky a klade důraz na detaily, v nichž se důvod, proč takový život vedla, vlastně vytrácí. A tak je román Neopouštěj mě především psychologickou sondou do mezilidských vztahů – a na vykreslení světa, který se k hrdinům příliš lidsky nechová, zbývají jenom náznaky. Proč škola věnuje tolik péče umělecké činnosti svých studentů? Proč hlásá volnou lásku, ale zakazuje kouření cigaret? K čemu slouží galerie, kterou z dětských prací vytváří tajemná Madam, a co pro děti plyne z toho, že „jsou dárci“, jak je jim připomínáno na každém kroku? To všechno jsou otázky, které se vynoří, aby zase zapadly do moře spekulací o tom, co vlastně znamená je klást. A tak čtenář jen pomalu odkrývá zvrácenost, ke které v Ishigurově světě dochází. A vlastně ho ani nenapadne ptát se, proč se proti ní hrdinové nepostaví, proč nebojují za svá práva… a spolu s Kathy jen trpně přihlížejí, jak přátelé v mladém věku „dokonávají“, aniž by se pokusili osudu vymanit jinak než omíláním fámy o tom, že své dárcovství mohou za jistých podmínek na čas odložit.

Kniha je rozdělena na tři části, v nichž nás Kathy provází zásadními etapami svého života – dětstvím ve zmíněném Hailshamu, prvními krůčky dospělosti v Chaloupkách, kde je jí a jejím přátelům umožněno nejen volně se pohybovat po Anglii, ale taky snít o budoucnosti a nakonec „dobrovolně“ zažádat o nevyhnutelné – zaškolení na pozici opatrovníka jiných dárců, což je role, která Kathy charakterizuje na posledních stránkách. Právě tady je čtenářovo očekávání nejsilnější – setkání po letech, smrt i znovuobjevená naděje, že se přece jen podaří najít (legální) skulinu v systému a přežít o něco déle, to všechno jsou motivy, jež dávají tušit silné emoce a snad i dramatické vyvrcholení jinak zvolna plynoucího děje. Jenže Ishigurův příběh nic takového nenabízí. Jen stagnaci a rychle zamáčknutou slzu. Trýznivý pocit marnosti… O to mocnější účinek ovšem kniha vyvolává. Tato dystopie není barevně vylíčený temný svět, ale temný příběh těch, kteří podle jiných „nemají duši“, a přesto si dokážou život (nebo alespoň tu část, která jim není odepřena) vychutnat… aniž by se pozastavili nad tím, že i lidé, kteří bojují za jejich práva, nakonec věnují mnohem větší péči kusu nábytku.

Román Neopouštěj mě vypráví o síle přesvědčení a předsudků, které do sebe nasáváme v dětství a v dospělosti z nich žijeme, o tom, že opustit předem určené pozice je vlastně nemožné, o sebepoznání, o přátelství… a hlavně o lásce. Stejně jako stejnojmenný film, který byl podle románu v roce 2010 natočen, je i Ishigurova kniha spíše „festivalová“. Zdánlivě zbytečné, dlouhé nájezdy na detaily, jež skládají obraz života lidí na okraji společnosti. A ona „žánrovost“ vlastně spočívá pouze v tom, jaké povahy tito lidé jsou a jaký prospěch z nich má většinová společnost. Text románu v závěru doplňuje desetistránková studie Markéty Musilové, která shrnuje Ishigurovu tvorbu a možná trochu navnadí na přečtení dalších jeho děl. Nehledě na nejvyšší literární ohodnocení si Kazuo Ishiguro čtenářskou pozornost určitě zaslouží.

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě

vázaná, překlad Gisela Kubrichtová, obálka Jan Uldrych, 304 stran