Vítejte u desátého a posledního dílu seriálu, který přináší mapování oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak hrozivá, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má rovněž daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale lepší bude s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a závěrem bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako desátá bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesena spisovatelka Kristina Haidingerová a její román Děti Raumy (2019).

Violeti podruhé vycházejí na světlo

Román Děti Raumy Kristiny Haidingerové je součástí ságy Violetů; jedná se o pokračování jedné dějové linie knihy Ti nepohřbení (2014), ale zároveň je nutno upozornit, že obě knihy fungují i samostatně. Hlavními postavami jsou poněkud netradičně definovaní upíři – Violeti. Autorce jistě slouží ke cti, že si dala tu práci a inovovala zaběhlé postupy, které se některým již mohou přejídat. Zvláště když se často tvrdí, že se v rámci upírů nedá nic nového vymyslet. Už úvodní scéna, která se odehrává na rockovém festivalu ve Vizovicích, nejenže zaujme svou apokalyptickou brutalitou, ale zároveň čtenáře patřičně navnadí a vtáhne do příběhu. Podobný postup lze najít například v Kingově thrilleru Pan Mercedes, kde se v úvodu také dočkáme krutosti na nevinných obětech, aby bylo následně pomalu rozmotáváno klubko dějových událostí, charakterů i dílčích zápletek. Na rozdíl od zmíněné knihy se ale Kristině Haidingerové povedlo na závěr přivést zlo v plné síle na scénu ještě jednou.

Na druhou stranu zde ale také nalezneme postupy a dějové momenty, které jsou předvídatelné. Chování jednotlivých aktérů lze předem vcelku snadno vytušit. To však v žádném případě nesnižuje čtivost knihy. U Dětí Raumy je cítit, že se autorka v literárním řemesle oproti předchozím počinům opět posunula o notný kus vpřed. Má mnohem jasnější představu, jak své myšlenky vyjádřit. A navíc – nejen díky klasickému a oblíbenému tématu – má román potenciál zasáhnout širokou základnu čtenářů a čtenářek fantastiky. Sága o Violetech se, podobně jako některé její postavy, tak stává jedním z nejžhavějších počinů současného tuzemského literárního hororu.

Kristina Haidingerová (*1980)

Narodila se v Příbrami. Je málomluvná do prvního absinthu a věčně nespokojená perfekcionistka. Věnuje se literární tvorbě, ilustraci, redaktorství a fušovala i do hudby. Má ráda jazyky, tvrdou hudbu a vodu v jakémkoli skupenství. Od dětství psala a kreslila do šuplíku. Její první publikovanou prací je hororová povídka Zrůdné hry, která se umístila v soutěži Rokle šeré smrti (ročník 2014). Téhož roku vydalo nakladatelství Netopejr její se jmenovanou povídkou související debutový román Ti nepohřbení. Další texty o Violetech – Nepohřbených se objevily ve sbornících Poslední polibek (2016), Ve špatný čas na špatném místě (2017) a Žena s drakem (2018). V roce 2016 vyšel autorčin druhý román – eroticko-historické drama Richardovy živé hračky (Netopejr), kterým vyjádřila svůj nesouhlas se směřováním BDSM žánru i nadužíváním vulgarity v literatuře. Letos opět u nakladatelství Netopejr vyšel její třetí hororový román pod názvem Děti Raumy. Ilustrace publikovala ve všech svých knihách, dále v dark fantasy Drak bere vše, Krev teče vždycky červená nebo magazínu Howard. Autorka se aktivně zasazuje o propagaci hororu jako samostatného žánru, organizuje festival HorrorCon a je editorkou jeho knižní řady (Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám a chystaná Dokud nás smrt nerozdělí). Je redaktorkou webů Děti noci a Vanili.cz. Více o autorce a její tvorbě na jejím webu.

Tví Violeti dostali do vínku nejen upírské schopnosti, ale řekněme i nadstavbu schopností a určitou mytologii pokolení, přemýšlíš nad svými postavami v této hloubce, tvoříš jim třeba rodokmen? Je pro tebe důležité, aby tvé příběhy dostaly i tento rozměr a nejen „pouhou“ příběhovou linii?

Je to důležité pro celkovou provázanost děje i pro samotné postavy. Violetům jsem připsala mnohé – já bych spíše vyzdvihla jejich přirozené „neschopnosti“ a omezení, prokletí, které částečně pochází ze samotné povahy člověka, a které tím pádem svým způsobem dědí. Příběhy všech (anti)hrdinů se postupem času prolínají. Některé z vedlejších postav se dočkaly dokonce „svých vlastních“ povídek.

Na začátku každé kapitoly používáš úryvky textů metalových kapel, co by to mělo říct tomu, kdo poslouchá zcela jiné hudební žánry a je metalem, potažmo jeho lyrikou, netknutý? Není to vlastně takové zažité klišé, že metalisti jsou tvrďáci, a proto frčí na hororech, okultismu a temnotě v té nejzáhrobnější podobě? Jaký je podle tebe vztah mezi metalem a hororem a co tohle spojení dává tobě samotné?

Ve většině knih přidávám úseky skladeb, které mě při psaní dané kapitoly inspirovaly. Mnohdy je to nedopovězená myšlenka, která ve mně dlouho klíčila, hudební text jí byl malý, zkrátka úplně nestačil popsat vše, co ve mně ten moment vyvolal. Hudba mě vůbec k psaní přivedla, takže jí ty citáty svým způsobem dlužím. Jsou pečlivě vybírané tak, aby napověděly i těm, kterým hudba nebo lyrika nic neříká. K tomu propojení metalu a hororu – pravdou je, že spousta kapel má hororovou pódiovou šou, spousta posluchačů se stylizuje poněkud strašidelně, mají rádi hororové filmy, i když čtenářů mezi nimi bohužel zase až tak moc není. Tvrdou hudbu poslouchám už přes dvacet let, ale četla jsem vždy spíš klasiku, autory hororu jsem začala potkávat teprve nedávno. A s těmi tvrďáky… myslím si, že metalisti a lidi, co frčí na hororech, jak říkáš, jsou ve skutečnosti paradoxně mnohem ohleduplnější a citlivější, než zbytek „běžné“ populace.

Z historické podstaty by měli být upíři bráni spíše jako krvelačné bezcitné bestie, ale současnost je výrazně změnila. Někteří fanoušci je vlastně považují za velmi sympatické a romantické bytosti a mají k nim podobný vztah jako k domácím mazlíčkům. Hodně se změnil i jejich vizuál. Jak to vnímáš ty, coby autorka literární upírské ságy? Snažíš se mezi těmito pohledy na věc najít kompromis, nebo jsi příznivcem jednoho stanoviska? Máš třeba rozdílný vnitřní pocit, když o tvém díle hovoří někdo, kdo je obdivovatelem gotického románu a někdo, kdo žije v tom, že i on sám je součástí komunity vampýrů?

Už se trochu ošívám z onoho výrazu „upír“, protože pod tím pojmem si dnes lze představit kdeco (tím se ale nechci nikoho dotknout, protože svůj příběh si každý má právo vytvořit po svém, sama jsem někdy v jedenácti sepsala spoustu romancí mezi upíry a vlkodlaky). To označení je zkrátka zavádějící, takže se mu vyhýbám i v samotných knihách. Do mytologie nepohřbených jsem od (původních) upírů převzala pouze pití krve – Violeti potřebují lidskou krev ne ani tak kvůli přežití, jako spíše ze snahy udržet si/navrátit si lidskou podobu, a také kvůli čemusi, co je hodně inspirované drogovou závislostí. Violeti by zrovna tak mohli být nazýváni zombiemi a ti, kteří byli pohřbeni, jimi ve své podstatě jsou. Zbytek je založen na zcela jiných základech. Knihy dosud oslovily spíše žánrově ne zcela vyhraněné čtenáře, kteří mají rádi především příběhy, ale hororu se neštítí a neurazí je nějaká ta tvrdší erotika (případně nehudrují nad jejím nedostatkem). Nikoho z komunity Vampýrů zatím neznám, takže o jejich názoru si obrázek neudělám…

Úvod Dětí Raumy se odehrává ve Vizovicích, část také ve Zlíně, ale z obou knih je patrné, že vše podstatné je situováno na chladný sever, do Země tisíce jezer. Děj tvého dalšího románu Richardovy živé hračky se zase odehrává v Berlíně, nepřijdou ti tuzemské lokace pro tvá díla vhodná nebo by tě příliš svazovala detailní znalost prostředí? Funguje na tebe genius loci cizího prostředí a kultury více, než důvěrně známá místa?

Múza mě přepadá kdekoliv a kdykoliv se jí zachce, což je někdy docela sranda. Jde o okamžik, kdy se ocitám chtě nechtě v cizím příběhu. Může jej spustit určité místo, souhra náhod, vzpomínka na vlastní zážitek, nebo samotné postavy. Těžší je udělat si čas všechno posléze přenést do psaného slova. To, kde se zrovna nacházím, považuji za bonus či odměnu, inspiraci zadarmo. Daným zemím (a hlavně jejich přírodě) jsem vděčná za každý okamžik, ať už je to Finsko, Česko nebo třeba Egypt.

Své knihy si i sama ilustruješ. Je to ta nejlepší možnost, když postavy vlastně po celou dobu vzniku díla vidíš v hlavě? Vznikají nejprve nákresy jednotlivých postav, nebo vše tvoříš až při samotném dokončování knihy? Dostáváš nabídky na ilustrování i od svých spisovatelských kolegů?

Ilustrace tvořím současně s příběhem, postupně je doplňuji. Postavy mi tak ožívají před očima, učím se vidět jejich očima, sžíváme se spolu. Nabídky dostávám, ale skutečně jen od kolegů, protože ilustrované knihy se dnes většinou nevyplácí ani spisovatelům, ani výtvarníkům.

Přijde mi, že jako jedné z mála tuzemských autorek ti jde také o to, jak budou knihy ve výsledku vypadat po vzhledové stránce – jak moc do tohoto můžeš nakladateli zasahovat? Máš taky precizně udělané webovky, ke svým knihám točíš trailery, fotíš záložky apod. Je pro tebe tahle stránka sebepropagace důležitá? Myslíš si, že by čtenář, který si tvou knihu koupí, měl dostat i něco navíc? Stejně jako by se fanoušek měl dostat ke všem informacím, které ho zajímají? Snažíš se například vycházet z toho, co ti chybí u tvých literárních oblíbenců?

Tahle omáčka je z velké míry výsledkem snažení několika fanoušků a souhry náhod. Například na jednom festivalu jsem potkala dvojici, která se jak vzhledem, tak chováním velmi podobala dvojici hrdinů z první knihy. Spolu s dalšími jsme udělali fotky, které se dají dodnes použít k jakékoli propagaci, zúčastnění mají z výsledku radost, můžeme potěšit ostatní, což je naplňující samo o sobě. Zároveň si myslím, že ke knize není tak úplně třeba mít něco navíc, protože je to médium, jehož prodejní cena je většinou nízká. S nakladatelem se snažíme, aby čtenář dostal především hezkou a zajímavou knihu, hodně dbáme na sazbu a hlavně na úroveň jazyka. Mám poměrně volnou ruku, jen se musím vejít do určitých zavedených šablon nakladatelství, což bývá horší třeba při domluvě s grafiky na výrobě obálky. Zatím jsme se ale nakonec vždycky všichni nějak domluvili, a výsledky jsou, myslím, velmi pěkné. Co se webovek týká – ty vznikaly společně s romány. Čtenář se zde může dozvědět všechny aktuální informace, což mnoho autorů skutečně nenabízí (přiznám se, že pomáhají také mně, když se občas ve svém univerzu či chronologii ztratím). Při samotné tvorbě nebo aktualizaci webu si také mohu trénovat různé grafické šílenosti, mám kam odkládat různé nevyužité ilustrace a tak podobně.

Co máš nejbližší době ve svých autorských plánech? Dočkáme se nových Violetů, nebo máš v plánu něco zcela jiného?

Teď připravujeme e-knihu Dětí Raumy a předchozího erotického románu. Na podzim by měla vyjít třetí antologie edice HorrorCon. A pak… kdoví? Přiznám, že se poohlížím po trochu jiném druhu umělecké ventilace, ale vše je zatím v plenkách.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek

Boček – Zubík ♦ Miroslav Pech ♦ František Šmehlík

Martin Štefko ♦ Anna Šochová ♦ Pavel Renčín