Vítejte u čtvrtého dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, a když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak hrozivá, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má také daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a na závěr bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako čtvrtá bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesena stabilní autorská dvojice Petr Boček a Miloslav Zubík se svou aktuální povídkovou sbírkou Nekrosarium (2018).

Prostor k ukládání mrtvých těl

V minulém díle Nalezenců černého románu jsem představil knihu, v níž jeden autor na povídce spolupracoval pokaždé s jiným spisovatelským kolegou. V jednom případě to byla dokonce dlouhodobě píšící autorská dvojice – Petr Boček a Miloslav Zubík – a právě jim se dnes podíváme pod víko literární rakve, neboť zcela nedávno vydali svou třetí povídkovou sbírku Nekrosarium. Dle mého názoru tento tandem patří k tomu nejlepšímu, co může současná literární hrůza v Českých zemích nabídnout. Povídkám pánů Bočka a Zubíka nechybí nadstandardní nadhled, spisovatelská zručnost, humor – často i ten pořádně černý, překvapivé pointy a navrch slušná porce sarkasmu, kolikráte pramenící ze společenských neduhů doby. Ke všemu se snadno se sžijete s hrdiny (i když to označení berte opravdu volně) jejich příběhů, neboť v mnoha případech se rekrutují z řad prostého lidu. Podivný soused odvedle, prostořeká manželka, hloubavý vědec a množství dalších postaviček „obyčejného“ života. Většina napsaného vychází z tuctových každodenních situací, jen pointy jsou autory hnány do extrému. Setkáte se s důchodkyní, která se přiživuje tím, že vykrmuje děti, jež mají trvalý odpor k jídlu, s chlapcem, který je mentálně zaostalý, ale kreslí nespočet obrázků, z nichž některé jsou návodem ke zločinu, či s mužem, kterého vzruší zvuky koitu slyšené přes panelákovou zeď a rozhodne se najít jejich původkyni, kterou si v mysli vykreslí v těch nejrajcovnějších barvách atd. Nekrosarium je jednoduše nadmíru zdařilým křížencem humoru a hororu.

Abych ale jen nemazal med kolem úst, je nutno také přidat i odlišný pohled na věc. Tvorbu obou pánů sleduji už několik let, od doby, kdy jsem se s jejich povídkou seznámil v jedné nejmenované antologii. Četl jsem obě předchozí vydané sbírky, a pokud se dostanu k nějaké nové produkci v rámci antologií nebo časopisů, nikdy ji neopomenu přečíst. Nevadí, že určitou výseč povídek jsem znal, ale při celkové porci sedmdesáti čtyř zářezů na náhrobní desce Nekrosaria jsem měl podobný pocit i u textů, které jsem předtím určitě nečetl. Nechci říct, že by se autoři opakovali, nebo že by jejich dílo bylo jednotvárné, dostavil se ale určitý pocit přesycenosti autorským stylem. Důvod vidím i v tom, že řada povídek je zde nepříliš rozsáhlých a některé jsou dokonce „mikro“ – sami autoři je označují jako hororové drůbky, výsledek pak může navodit pocit, že jste se začetli do povedeného sborníku černohumorných hororových anekdot, což je vlastně škoda! Méně totiž někdy dokáže být mnohem víc. Stejně rozporuplná je i ilustrace na obálce, kterou mají na svědomí mladé lanškrounské ilustrátorky Denisa a Daniela Ponomarevovy. Sesterský duet v celkovém konceptu knihy příjemně koresponduje s autorským tandemem, a je škoda, že jejich zvláštní, avšak podmanivé obrazy nedostaly v knize víc prostoru, než skýtá pouhá obálka.

Nekrosarium je výletem do světa, kde smích zamrzává na rtech, nebo se naopak dere na povrch v té nejzoufalejší chvíli coby projev posledního marného vzdoru blížícího se nezvratného konce. Paralelou k tvorbě Petra Bočka a Miloslava Zubíka může být vlastně postava klauna jakožto symbolu smíchu, který v hororu získal mnohem zlověstnější úděl. S čistým svědomím mohu knihu doporučit nejen těm, které v kritických momentech napadají ty nejvtipnější věty. V jedné knize jsem četl, že sarkasmus je štítem proti životu, a o téhle knize to platí dvojnásob. Pokud přistoupíme na zlidovělý názor, že smích je kořením života, pak ten bočkovsko-zubíkovský je kořenicí směsí z nejpálivějších chilli papriček, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat.

Petr Boček (*1967) / Miloslav Zubík (*1963)

Tato autorská dvojice začala v devadesátých letech psát jak humoristické texty, uveřejňované na stránkách časopisů Paroháč a Trnky-Brnky, tak hororové povídky, zprvu vytvářené jen pro vlastní potěchu. Později, roku 2003, byly některé z nich publikovány v internetovém měsíčníku Král Horror. Od roku 2011 se pak postupně objevovaly ve všech osmi Antologiích českého hororu, případně na žánrových webových stránkách a v nezávislém hororovém časopisu Howard. Roku 2012 vyšly v nakladatelství Akcent jejich Mrazivé příběhy, výbor hrůzostrašných a černohumorných povídek vznikajících od první poloviny devadesátých let. O dva roky později spatřila světlo světa povídková kniha Výprodej nočních můr, zahrnující jejich aktuální hororovou tvorbu. V roce 2015 autorské duo vydalo své humoristické texty z let 1995–2015 pod názvem Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, o rok později přispělo povídkou do eroticko-hororové antologie Poslední polibek a desítkou textů do antologie s výmluvným názvem Sto hororů ve sto slovech. Petr Boček v roce 2016 samostatně publikoval hororové romaneto Hrobořadí a průběžně také několik povídek v antologiích (Ve špatný čas na špatném místě, Může se to stát i vám).

Profilujete se jako autorská dvojice, takže kdy a jak vaše spolupráce vznikla a jak se za dobu vašeho působení na scéně literárního hororu proměnila? Naplňují se skrytá očekávání, se kterými jste v prvopočátku do tandemového psaní šli, anebo je krutá realita zcela přehodnotila?

MZ: Spolupráce vznikla před více než dvaceti lety, kdy jsme společně na základě mého „živého“ snu „porodili“ naši první hororovou povídku Dovolená. Už před tím jsme pro pobavení kolegyň tvořili humoristické texty v samizdatovém časopise vlastní výroby Líbezníček. Z mého pohledu je tandemové psaní ideální věc. Připomíná mi to čtyřhru v tenise. Jednou tým táhne ten, podruhé zase ten druhý. A důležité je vyhrát!

PB: Ano, sešli jsme se v roce 1991 jako učitelé na jedné škole a padli si do noty. Zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor a že máme rádi horory. Chodívali jsme do půjčovny a vybírali si hrůzostrašné filmy. Horor – to tehdy frčelo. První povídku jsme psali po etapách: každý kousek, střídali jsme se. A takovým způsobem jsme tvořili delší dobu. Občas někdo přišel s námětem a druhý to napsal. Někdy byla povídka výhradním dílem jednoho autora. Když jsem odešel ze školství, psali jsme zprvu na dálku, texty nebo jejich části jsme si přeposílali e-mailem. Pak jsme víceméně přešli k samostatné tvorbě: povídku jako celek napíše obvykle jeden, druhý ji jen připomínkuje, případně poupraví. Jen někdy si přehodíme torzo textu, s nímž si ten druhý neví rady. Společné počátky psaní nám dodaly určité sebevědomí, přece jen je spoluautor určitým kritikem a korektorem. Společnou redakcí by tak úplné propadáky prostě neprošly.

Dlouhodobá spolupráce se svým způsobem dá přirovnat ke vztahu, takže kdo je u vás tím dominantnějším, kdo je studnicí nápadů, hnacím motorem? Měli jste někdy choutky na čistě individuální projekt nebo si to vyzkoušet s jiným „partnerem“? Jak často a moc si lezete na nervy a jak řešíte krize?

PB: Zpočátku byl náš podíl zhruba rovnocenný. Miloš přišel s námětem vůbec první povídky, zásadní měrou se zasloužil o publikování našich povídek v časopisu Král Horror roku 2003. Vydání naší první povídkové knihy Mrazivé příběhy jsem už připravoval já včetně korektur, stejně tak ty následující. Jako archivář jsem se postupně stal tím produktivnějším, inu práce učitele vyžaduje věnovat spoustu „volného času“ přípravám, opravování… Miloš navíc působí jako výchovný poradce, k tomu se mu přidružily zdravotní problémy. Já jsem si při své nadprodukci vyzkoušel už i samostatnou tvorbu (romaneto Hrobořadí, řada povídek, humoristické texty na webu www.chrudimka.cz, odborné články a publikace), pokud by se Miloš rozhodl stejně, bylo by to taky v pohodě. Společně s Honzou Vojtíškem jsme oba napsali povídku V pokoji pro jeho knihu Sešívance. S Milošem jsme se kvůli psaní, myslím, nikdy nepohádali. Neměli jsme a nemáme na všechno stejný názor, ale vždycky se nějak domluvíme. Někdy se mu nelíbila konečná úprava jeho povídek, kterou jsem provedl. Tak například jím načatá a mnou dokončená povídka Labužnice v knize Výprodej nočních můr ho nenadchla, a tak se objevila čistě v jeho režii jako Sběratelka v Nekrosariu.

MZ: Jelikož se vidíme sporadicky, tak prostě netrpíme ponorkovou nemocí. Navíc Petra nic moc nerozhodí, na rozdíl ode mne. Naše komunikace i spolutvorba je víceméně elektronická. Hnacím motorem je spíše Petr, mně, protože jsem starší, se motor občas zadrhne. Ale když se opraví a vyladí, tak to je potom jízda!

Skoro v každé recenzi na vaše dílo jste definováni zhruba jako „drsnější verze Miloslava Švandrlíka“, jak se k tomuto přirovnání, potažmo recenzentské zkratce, vlastně stavíte? Je to čest, nebo už to spíš tak trochu unavuje? Jaký vlastně máte vy osobně vztah k tomuto populárnímu českému autorovi, a ovlivnil vůbec vaši tvorbu? A když už jsme u toho, kdo jsou vaši oblíbení autoři a jsou mezi nimi i nějací domácí spisovatelé literatury hrůzy?

MZ: Miloslav Švandrlík? Kdo to je? Znám Nepraktu… No, mými oblíbenými autory jsou Mo Hayder, Dean Koontz, dříve to byl samozřejmě Stephen King. Jeho knize To se asi už moc věcí nevyrovná. A z českých autorů mám nejraději Bočka se Zubíkem.

PB: Abych se přiznal, od Miloslava Švandrlíka jsem v původní podobě žádný horor nečetl, něco jsem viděl zfilmované, něco jako komiks. Četl jsem od něj Černé barony a pak sem tam nějakou tu humoristickou povídku. Myslím si, že to byl autorsky plodný profesionál. Naše povídky jsou, alespoň doufám, propracovanější a stylově mnohem různorodější než to, co od Švandrlíka znám. Taky jedovatější a drsnější. A napsali jsme i spoustu čistě atmosférických věcí. Takže to srovnání bude opravdu spíš silně zjednodušující. Ostatně, původním vzorem nám byl Stephen King, ale já osobně mám rád i hrůznou literaturu devatenáctého a počátku dvacátého století: Poea, Meyrinka, Maupassanta, Gogola…

Velmi často mě inspirují autoři, které k hororovým tvůrcům primárně neřadíme: Bulgakov, Calldwell, Dahl, Saki, Palahniuk, bratři Strugačtí, Fuks, Vaculík (zejména jeho román Morčata)… Samozřejmě pravidelně a rád čtu kolegy – autory kolem časopisu Howard a HororConu, kteří jsou, myslím, velmi dobří a stále se vylepšují: Honzu Vojtíška (díky jeho překladům jsem navíc poznal řadu skvělých polských hororistů), Martina Štefka, Kristinu Haidingerovou, Ivana Kučeru, Marka E. Pochu, Haninu Veselou, Svatopluka Doseděla… Mohl bych ještě třeba jmenovat mladého nadějného autora Romana Bílka, ale to by mě mnozí obviňovali z podlézání recenzentovi. Ale to je asi jediné, co se proti tomu dá dělat.

V Nekrosariu najdeme celkem pětasedmdesát povídek, některé jsou sice „mikro“, ale i tak, není to trochu předimenzované? Z vašich povídkových sbírek mám pocit, že pokaždé obsahují veškerou tvorbu mezi jednotlivými knihami, tipl jsem to správně, nebo naopak máte ještě plné šuplíky „nepoužitého materiálu“? Každopádně jste velmi plodní autoři, ale neuvažovali jste o tom, že byste spíše vydali jakési „best of“, čili knihu s méně povídkami? Nebojíte se, že se při takové produkci začnete opakovat, nebo že čtenáři brzy prokouknou vaše autorské postupy, gradaci point atd.?

MZ: Tak jsi nás odhalil! Skutečně „best of“ výhledově plánujeme, i když převážně z už vydaného, pokud seženeme nakladatele. Co se týká opakování… Já osobně mívám často pocit, že to, co píšu nebo se chystám napsat, jsem už někde viděl nebo četl. Ale každé téma se dá pojmout různými způsoby. Každý dobrý autor dokáže zpracovat námět osobitě, po svém, neopakovatelně. Já třeba vycházím z faktu, že zlo je ukryté pouze v nás, v lidech, proto mám radši realisticky pojaté příběhy, realistické pointy. No, a pokud snad jednou ztratíme témata hororová, dáme se na pohádky. A ještě nám vlastně zbývá ten humor… pokud nás mezitím nepřejde.

PB: Skutečně, do povídkových knih dáváme téměř vše, co z daného období uznáme za životaschopné. Má to několik důvodů. Jednak ryze praktické hledisko: shánějte pro každých dvacet povídek nakladatele a peníze! To už by nás dávno zruinovalo. Povídku, která se nám nelíbí, odložíme a pak, po uplynutí nějakého času, se ji snažíme kultivovat. A většinou to dopadne. Je jasné, že některé jsou nakonec lepší a některé horší. Občas nějaká povídka, o níž máme mínění, že není nic moc, zabere a stane se z ní na autorských čteních hit. A tak to necháváme na čtenářích. Co se týká objemnosti našich povídkových knih, domnívám se, že u povídek to nevadí. Jsou to krátké texty. Dají se tak číst na přeskáčku, může se kdykoli udělat libovolně dlouhá přestávka, na svačinku, na kafe, na sex… Můžete číst celou dovolenou a proložit to klidně nějakým románem. Nebo rozložit na dvě dovolené, podle toho, na kolik máte. Navíc jsme se snažili, aby naše povídky byly (aspoň doufám) dost různorodé.

Samozřejmě se snažíme neopakovat se. Pouze někdy, programově, se třeba k určitému tématu vrátíme a zkoušíme ho zpracovat jinak. Zatím máme nápadů dost, tak doufejme, že to ještě nějakou dobu vydrží. Naší noční můrou je, že jednou nám třeba významné nakladatelství nabídne regulérní vydání s ilustracemi, pevnými deskami a celým zabezpečením PR, a my už nebudeme schopní cokoli smysluplného napsat. Možná z nás už budou sklerózní chovanci nějakého starobince. Ale to je zatím opravdu jen hrůzný sen, tedy to vyschnutí nápadů. To nádherné vydání by nám naopak udělalo radost: ten už zmíněný výběr našeho dosavadního „best of“. Co, vy na to, milí nakladatelé? Asi nic, že. To byl jen takový trapný pokus.

Jaké máte plány do budoucna, na čem aktuálně pracujete a neklíčí ve vás třeba myšlenka na společný román? Nebo raději striktně zůstanete u povídkové tvorby? 

MZ: Mým hlavním plánem do budoucna je ráno se vůbec ještě probudit… Momentálně mám rozepsanou povídku o spisovateli, který nedával rád rozhovory a tak se nějak snažil zbavit novináře. A společný román, to by byla bomba, co, Petře?!

PB: V roce 2016 mi vyšlo romaneto (nebo kratší román) Hrobořadí. Psal jsem ho s tím, že bych si chtěl vyzkoušet, jestli vůbec jsem schopen něco delšího zplodit. A přestože se pokus zdařil, myslel jsem si, že se stejně budu nadále věnovat spíš povídkám. Leč loni v souvislosti s určitým životním bilancováním kolem padesátky mě popadla touha napsat další, ještě rozsáhlejší hororovou prózu s řadou autobiografických prvků. Vypadá to, že by mohla vyjít příští rok. No, uvidíme, ještě mi na ní zbývá dost práce. Průběžně také vznikají povídky pro chystané žánrové antologie. A zase za takové dva až tři roky by se mohla objevit nová povídková kniha. Třeba už méně obsáhlá. Dožijeme-li se toho. A pomalu by se mohly začít chystat sebrané spisy nebo aspoň to „best of“ luxusní vydání. Možná i ten společný román. Doteď jsem, Miloši, netušil, že je to tvůj sen?! Vida, k čemu jsou taky dobré rozhovory! No, a pak se dozajista konečně ozve film, rozhlas, televize, nakonec pohřební služba. Parte nám už napíše někdo jiný.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba ♦ Honza Vojtíšek