Po kladných ohlasech na knihu Lobo: Bulíkův případ a další příběhy na sebe druhé sebrané spisy Velkého šéfa nedaly dlouho čekat. Poslední Czarnian je postava natolik specifická, že ji můžete buď milovat, anebo nenávidět, pouhé akceptovaní její existence jednoduše nestačí. Lobo je lovec lidí, který svou práci vykonává bez jakýchkoliv servítek a většinou po něm zůstává jen spoušť, kde pro mrtvoly není kam plivnout. Své chování okořeňuje hláškami, které by mohly být inspirací pro autory hard sci-fi. Jeho autor Alan Grant je vděčným inspiračním zdrojem takto pojatého druhu literatury, neboť vytvořil antihrdinu, který se do toho nebojí pořádně bouchnout a navíc působí jako nedostižný vzor pro šovinistická prasata všeho druhu. Jenže za drsňácko-křupanskou slupkou, nerespektováním jakýchkoliv autorit a hektolitry nepřátelské krve se skrývá skvěle vymyšlená persona non grata se sílou uhranout své čtenáře.

Lobo: Sedm zbytečných a další příběhy přináší porci čtyř povídek, z nichž titulní je už dávno vyprodanou záležitostí a další tři jsou v českém jazyce novinkou. Úvodní příběh, který dal název celé knize, představuje Velkého šéfa coby sestavovatele týmu největších záporných bouráků Galaxie s úkolem zmáknout neproveditelnou misi honorovanou pořádnou kupou kreditů. Jak už to tak bývá, všechno má svůj háček, v tomto případě dokonce množství naklonovaných háků. Ti, kteří se už s komiksy o Lobovi měli tu čest setkat, vědí, že jeho osudům je happyend na tisíce světelných let vzdálený, takže ho neočekávejte tady. Alan Grant, stejně jako jeho hrdinové, není zrovna milovníkem autoritářství. Ve druhém příběhu Prima wálky si bere na mušku církevní hodnostáře a jejich odpustkové praktiky. Lobo je zase bez kreditů, takže přijme i podřadnou práci – dělat ochranku jednomu z černoprdelnických hodnostářů. Jenže tenhle reverend Primus Blábol nechce s ostatními pánbičkáři držet basu, a tak se stane trnem v jejich očích. Cílem k likvidaci. A ke všemu tahle prácička vnukne Lobovi geniální nápad.

Poštovní super giga masakr ukazuje, že i ve fiktivním komiksovém světě, který je na hvězdné hony vzdálen od toho našeho reálného, stojí doručovací balíkové služby za zlámanou grešli. Odstartuje to Lobova dopravní nehoda s vozem Galaktické poštovní služby, v jejímž důsledku skončí jeho mašina na maděru. Objednání náhradních dílů je na dlouhé lokte a navíc doručovatel i odesílatel nejsou zrovna ztělesněním preciznosti. Velkej šéf se tak pořádně nudí a znepokojuje ho, že nějaký stalker obtěžuje kozatou Darlenu. Nezbývá než to všechno pořádně vykydlit! Ať už to znamená cokoliv. Zatímco u těchto tří zmíněných příběhů má vizuální stránku na svědomí Grantův patrně nejčastější spolupracovník Val Semeiks, poslední kus Vošoust Byznys nakreslil Carl Critchlow. S tímhle Britem jsme se u nás už měli tu čest setkat v komiksech Lobo: Kostěj nesmrtelný, Batman, Příběhy z Telguuthu: Uhuros Příšerný či Soudce Dredd: Poslední hádanka. Jakýsi raper Řiťmus natočí Lobákovo řádění a použije to ve svém klipu, ze kterého se stane megahit. Ještě víc ale Loba nakrkne, že z toho nemá žádnou škváru. Rozhodne se to tak nenechat a jednat. Jenže hudební byznysmeni mají vše podchyceno smlouvami a právníky. Ovšem přijdou s nápadem, jak mu vše vynahradit.

Z obecného hlediska se Lobovým příběhům dá jen těžko něco vytknout. Buď přijmete jejich opakující se mustr: řežba – hlášky – krach, nebo jej na věky zavrhnete a budete se zajímat o duševní stravu vašemu srdci bližší. Lobo je prostě Velkej šéf a jako takový oslovuje jen určitý segment komiksových fanoušků, stejně jako u nás tuze oblíbené scifárny v podání pánů Kulhánka, Kopřivy, Moudrého a dalších. Těžko pak tyto autory srovnávat s Bradburym, Gaimanem či Clarkem. Spektrum fantastiky je naštěstí natolik pestré, že si lačnící fanoušek může vybrat rovinu, která mu vyhovuje. To samozřejmě platí i u komiksů. Pokud se dá někde diskutovat o problému, pak je to v překladu této knihy. Lobo je samozřejmě krutý hláškař a používá slovní patvary. S tím se překladatel musí vyrovnat po svém, často improvizovat a být dostatečně tvůrčí. Lidově řečeno použít fištrón. Bez diskuze přijímám fakt, že překladatel je literát a tudíž v rodném jazyce tesá v podstatě nepopsanou desku.

Popkulturní narážky, které jsou každému v Amíkově jasné, nemusí absolutně korespondovat s naší zeměpisnou šířkou. Opět je na překladateli, jak se s tím vyrovná a jaký ekvivalent použít, aby jej tuzemský čtenář vstřebal a zároveň se u něj pobavil. Osobně však mám u Loba v podání Pavla Dorta jiný problém. Jeho Lobo jako by vyskočil z Vltavy a tomu odpovídá i jeho dialekt. Není totiž krutý hláškař, ale kruťáckéj hláškař a používá před českými slovy „v“ (vomílat, voprsklej, voddělat, vejškraby atd.). V žádném případě nehodlám rozdmýchat nějaké regionální žabomyší války, ale stejně jako si v pražské hospodě neobjednáváte špicovej hrnek, dva piva pičo nebo nechodíte na kroužek, tak by překlady mohly být krajovým slangem nepoznamenané. Samozřejmě nemyslím přehnaně spisovné, protože zrovna v tomto případě by to působilo jako pěst na oko. Ale třeba do svých recenzí taky nepíšu slova jako ščur, rozmňagane, klamerka, gyzd, cyp, fajsel, pierun, hajcman apod. Nebo by jste celorepublikově chtěli číst recenze ve stylu Lobo je taky fajny potěp a z těch jeho dřistu se chlamu jak by se hrbaty po schodach kulal a brzdil se vařechu. Do hlavy mu furt vali metal a je z teho jakysi pokopany od motylu.?

Alan Grant, Val Semeiks & Carl Critchlow:

Lobo: Sedm zbytečných a další příběhy

brožovaná, překlad Pavel Dort, obálka Val Semeiks, 176 stran, 379,- Kč