Proč číst knihy o fantasy? (recenze)

Autor Martin Šust | Aktuality | Pátek 24 května 2019 9.30

Přestože se příběhy ideálně dělí pouze na ty dobré a špatné, pro lepší orientaci se pro čtenáře zavedly žánry, z nichž patrně největší popularity dosáhl žánr fantasy. A zdá se, že právě jeho masová popularita bývá v očích některých zapšklých literárních kritiků tím největším proviněním a důvodem, proč je právě fantasy ze všech žánrů ta nejčastěji zostuzovaná. Společným jmenovatelem takových názorů není jen naprostá neznalost kritizovaného, ale také fakt, že pokud už je nějaké fantasy dílo neoddiskutovatelně kvalitní, bývá z příslušného žánru uměle vyčleněno se slovy, že právě jeho kvalita z něj dělá něco zcela jiného, ať už se dotyční ohánějí magickým realismem či snad alegorií. Jako by základní definice fantasy byla platná jen pro díla čistě zábavná či dokonce nepodařená, což má asi tak stejnou platnost jako kdybychom všechna opeřená, okřídlená a vejce kladoucí teplokrevná stvoření prohlásili za ptáky, avšak pokud se snad naučí pár slov, automaticky ptáky být přestávají…

Americká spisovatelka Ursula K. Le Guinová se s takovou ignorací a hloupostí musela potýkat po celý život. Svou literární tvorbou si po zásluze vydobyla uznání daleko za hranicemi fantastického žánru, jemuž se tak dlouze a úspěšně věnovala. O to víc ji zřejmě rozčilovalo každé setkání s podobnými názory, ostatně svými postoji a slovy protestovala proti jakémukoli projevu lidské omezenosti včetně těch nejdůležitějších – rasové a náboženské nesnášenlivosti, sexismu… Dobře patrné je to i v esejích či lépe řečeno přepisech jejích přednášek, jež nedávno vyšly pod názvem Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví a odkdy se Američané bojí draků v péči nakladatelství Gnóm.

Útlá publikace vychází z původní sbírky Cheek by Jowl (2009), české vydání je však hned na začátku doplněno znatelně starší esejí Proč se Američané bojí draků? a v knize lze nalézt předmluvu nakladatele a překladatele Jakuba Němečka, jenž jednotlivé texty dále doplnil rovněž poznámkami pod čarou a na závěr ještě Slovníčkem autorů. Tyto bonusy se mohou částečně jevit jako nadbytečné, částečně jako prospěšné, záleží na znalostech toho kterého čtenáře, nicméně jejich přítomnost pouze dokládá péči, kterou se nakladatel rozhodl knize věnovat. Ostatně nejde o první „gnómí“ knihu od Le Guinové – vždyť nakladatelství zahájilo svou činnost právě jejím románem Vyprávění –, a jistě ani poslední – ještě letos bychom se měli dočkat autorčiny průřezové sbírky Gwilanina harfa a jiné povídky.

Český název sbírky Proč číst fantasy je poměrně trefný, v mnoha textech se totiž objevuje autorčina snaha obhájit fantasy jako literaturu s pradávnými kořeny, jejíž vrcholná díla by neměla být přehlížena, ale mají být naopak brána jako důležitá navzdory jakémukoli žánrovému členění a navzdory názorům některých kritiků. Argumenty, které k tomu autorka používá, jsou víceméně obvyklé, nicméně předkládány jsou umně a obratně, často jsou navíc doplněny cenným pohledem či trefným obratem k potěše i toho nejzkušenějšího čtenáře. A přestože po knize sáhnou nejspíše právě příznivci fantastické literatury, mnohem lépe by jí bylo v rukou čtenáře s žánrem neobeznámeného, ať už je jeho pohled na fantasy neutrální či dokonce antagonistický.

Nejdelší text knihy, více než sedmdesátistránková esej Bok po boku, tlapku v ruce – zvířata v dětské literatuře je navíc cenným přehledem fantastické literatury pro děti, ve které zvířata hrají podstatnou úlohu, ať už po boku člověka či snad zcela bez jeho účasti. Autorka, věrna svého naturelu, neváhá chválit, ale i odsuzovat slavná a všeobecně oblíbená díla, která zpravidla známe i z českého překladu, přestože jde mnohdy o vydání letitá a třeba i pozapomenutá. Pro každého zájemce o dětskou literaturu je právě tato esej jasným důvodem ke koupi, přestože se snad jinak o fantasy nezajímá.

V předmluvě se Jakub Němeček udivuje nad tím, že je Proč číst fantasy vůbec prvním česky vydaným sborníkem autorčiných literárně teoretických textů. V jisté míře si sám odpovídá opatrným zařazením knihy do edice, která vzhledem k jejímu obsahu nese kdovíproč název Pulp Robot, což se bohužel projevilo předem ohlášenou menší kvalitou knižního provedení. Těžko říct, zda se po této první vlaštovce dočkáme dalších, bylo by to jistě vítané a prospěšné, přestože i po těch pár letech od napsaní jednotlivých esejí se žánr znatelně posunul a některé myšlenky už nemají tak blízko k realitě panující na knižním trhu (kupříkladu ženy si fantastiku v posledních letech přímo podmanily, překladová literatura na anglo-americkém trhu slaví nemalé úspěchy a odlišná barva kůže může být pro autora mnohdy spíše výhodou). Jenže ani tento posun nemusí být tak zásadní a nebýt podobných děl a především vlivných osobností, jako byla Ursula K. Le Guinová, těžko by k němu kdy došlo…