Román Ve službách Spravedlnosti z pera americké autory Ann Leckieové vzbudil po svém vydání ve světě angloamerické fantastiky značnou pozornost a nyní se dostává i k nám. V čem je však space opera ověnčená prestižními žánrovými cenami tak nová a výjimečná? Jak v ní funguje neobvyklé používání gramatických rodů, a především, jak silného příběhu se dočkáme? První a zdaleka nejčastější věcí, díky které se o Ve službách Spravedlnosti mluvilo, bylo používání zájmen ženského rodu pro všechny postavy, neboť protagonist(k)a pochází z kultury, jejíž jazyk rody nijak nerozlišuje, a to přestože jde o lidskou civilizaci, v níž běžně existují muži a ženy. Mantra používání ženského rodu byla v souvislosti s románem opakována opravdu často, následně kniha posbírala několik prestižnějších žánrových ocenění včetně Huga a Nebuly a zájem čtenářů o něj ještě zesílil, přičemž prakticky veškeré čtenářské ohlasy zůstávaly pozitivní.

Cesta za pomstou

Přesto je jistě na místě přistupovat ke knize s nedůvěrou. Kolikrát už se ukázalo, že všeobecné nadšení bylo spojeno (v lepším případě) s jen trochu nadprůměrným příběhem? Ve službách Spravedlnosti však veškeré pochybnosti rychle vyvrací. Román začíná scénou, v níž Breq nalezne na ulici promrzlou a zbitou Seivarden, již kdysi dávno znávala jako důstojníka na své palubě. (Své palubě?, ptáte se? Hned se dozvíte…) Postupně se dozvídáme, že Breq je posledním pozůstatkem umělé inteligence lodi Spravedlnost Toren, vojenského transportéru s lidskými důstojníky i tisíci perifery na palubě. Perifery, typicky rekrutovány z řad obyvatel podrobených světů, jimž ještě nebyl udělen statut občanů, či odsouzených zločinců, nejsou považováni za lidské bytosti. Od chvíle, kdy jsou rozmrazeni a zapojeni do umělého vědomí lodi, je jejich původní lidská identita nenávratně pryč.

Jednou periferou bývalo i tělo Breq, která sloužila pod vedením poručíka Awn. A právě tehdy, před dvaceti lety při historicky poslední anexi dalšího světa, se něco zvrtlo – nebo spíš úplně všechno… V příběhu se hladce prolínají dvě časové linie: současná, v níž Breq na chladném světě Nilt daleko od impéria Rádč pátrá po téměř mytické zbrani a objeví poručíka Seivarden, a ta z poslední anexe, kdy poručík Awn začíná rozkrývat rozsáhlé spiknutí. Autorka obě linie propojuje takovým způsobem, že se vždy nemůžete dočkat, jak se vyvine ta, již právě čtete, ale zároveň rozhodně nemáte chuť jen rychle proběhnout tou další, protože teprve obě dohromady skládají takřka detektivním způsobem dohromady celkový příběh.

Leckieová informace zkušeně dávkuje, graduje napětí v obou liniích, postupně rozvíjí postavy i samotný svět. V průběhu románu se tak vyvíjí i čtenářův pohled zejména na Seivarden a také na univerzum, které spisovatelka stvořila. Zprvu můžete k jejímu světu přistupovat se smíšenými pocity, zejména k linii s poručíkem Awn. Tak má vypadat vzdálená budoucnost – život na řadě světů jako v současných zemích třetího světa a Radchaiiská říše jako moderní kolonialisté? Tím se ostatně Ve službách Spravedlnosti nelišila od řady starších space oper, které ovšem svým naivním pojetím, jemuž se Leckiin román rozhodně neblíží, nebyly ani trochu uvěřitelné. Zdejší společnost uvěřitelná naopak je; zkorumpovaná, nespravedlivá a s ještě daleko nerovnoměrnějším rozložením přístupu k základním životním potřebám, technologiím, medicíně či vzdělání než v naší realitě. Nepředstavujte si ale žádnou okatou kritiku současné společnosti či kolonialismu; autorka píše příběh a ne politické prohlášení a čtenář o tom naštěstí nikdy není na pochybách. Leckieová nadhazuje řadu zajímavých a provokativních otázek, které příběh posouvají dál a rozvíjejí jej.

Poněkud depresivně na mě ovšem po většinu úvodní knihy trilogie působilo to, jak je autorčina společnost vzdálené budoucnosti jakoby zcela oproštěná od vědy. Celou knihou (ostatně ani dalšími dvěma) se nemihne ani jediný vědec a ani jednou není zmíněno, že by probíhal jakýkoli výzkum, ačkoli by to na mnoha místech působilo v ději logicky. Nejblíže jsou tomu jedině „praktická“ povolání jako medik či zahradník. Ale věnuje se někdo vědě nebo alespoň vývoji nových technologií? Vše nasvědčuje tomu, že ne. Zato na náboženství, v lecčem připomínající římský panteon, je především v impériu Rádč kladen obzvláštní důraz. Rádčská společnost svými rituály a hierarchií evokuje místy antický Řím, místy starou Čínu, ale její prvky od jazyka přes společenské zvyklosti (nenosit rukavice je něco jako vyjít u nás na ulici bez ošacení) až po její po tisíciletí používané technologie ji činí odlišnou.

Breq je osobou, která v této zamrzlé společnosti nemá místo. Ani se nesnaží si jej získat. Touží po jediném – odplatě za události, které vedly ke zničení Spravedlnosti Toren. Tento cíl ji vedl různými místy galaxie a střípky, které se dozvídáme o jiných světech, lákají čtenáře dozvědět se o nich mnohem více. Je příjemné, že se autorka vyhnula stereotypu jeden stát (planeta) rovná se jeden jazyk a jedna kultura. Skutečnosti, že tomu tak není, navíc dokáže v příběhu patřičně využít. Pátrání Breq zavedlo nakonec až na ledový Nilt, kde nalezla Seivarden. Ta je překážkou, ale Breq ji po uvážení přece jen neopustí. Obě postavy dokázala Leckieová vykreslit velmi živě a nechala je projít zajímavým vývojem. Ztvárnění umělé inteligence Breq se obzvlášť povedlo. Breq je kompetentní, kalkulující, ale rozhodně ne prostá emocí. Pohání ji hněv a stále jí schází možnosti, jaké mívala po několik tisíciletí jako loď, až do okamžiku, kdy skončila uzavřená a odříznutá v jediném kdysi lidském těle. Seivarden je náladová, vztahovačná a sebestředná a i ona je svým způsobem odříznutá poté, co po zániku jiné lodi strávila bezmála tisíc let v kryospánku v záchranném modulu. Společnost se mezitím změnila a ona zjišťuje, že do ní nedokáže zapadnout. Své problémy řeší únikem. Stěží by rozhodnutí Breq a Seivarden mohla být odlišnější – ale obě se ocitnou na cestě plné nebezpečí, akce a zrady, která může změnit chod říše.

Jak tedy zní verdikt? Kdyby mi někdo dřív řekl, že je Ve službách Spravedlnosti skvělá space opera, která v sobě kombinuje to lepší z klasické i nové tváře žánru, je napínavá a plná zajímavých postav, byla bych si ji přečetla už dávno. Časté zdůrazňování výjimečnosti používání zájmen ženského rodu některými recenzenty a fanoušky mohlo knize paradoxně trochu uškodit v tom, že odvádělo pozornost od jiných, z mého pohledu zásadnějších (byť ne natolik ojedinělých, někteří by řekli revolučních) kvalit. Jednu výhodu ale má latence v přečtení románu přece jen měla. Už byly na světě zbývající dva díly trilogie Rádčské impérium, již Ve službách Spravedlnosti zahajuje, a já byla jen pár kliknutí od nich. Okamžitě jsem jimi navázala… Dál ovšem ve čtení recenze pokračujte jen za cenu lehkých spoilerů. Chcete-li se jim vyhnout, sluší se uzavřít, že i oba zbývající svazky trilogie jsou kvalitní, napínavé a zábavné, byť každý je jiný a zejména od prvního dílu se oba svým tempem i situací hlavní hrdinky výrazně odlišují.

Spravedlnost, meč a milosrdenství

Druhý svazek trilogie, Ve službách meče, je oproti rozmáchlejší první knize výrazně komornější. Breq získala velení lodi Milost Kalr a společně s poručíkem Seiverden a novou posádkou, která až na medika neví nic o jejím původu, míří do soustavy Athoek s cílem udržet tam mír a pořádek v případě, že by i tam dorazila svého druhu občanská válka zažehnutá na konci první knihy. Kam ale Breq vkročí, tam díky její nenechavé povaze a přímočarému smyslu pro spravedlnost následují problémy. Něco je shnilého na zdánlivě klidné stanice a planetě Athoek, významné jedině svou produkcí čaje. Co skrývají zdejší pěstitelé čaje, napohled tak vzdálení od politiky, jak je to jen možné? Jaké konflikty vřou pod klidnou fasádou stanice a jakou roli v nich sehraje Basnaaid, sestra poručíka Awn?

Ve službách Meče svým způsobem připomíná Třetí dráp boží, druhou část série o Andree Cortové od Adama-Troye Castra. Od „vraždy v uzavřeném domě“ (či vesmírném výtahu) z Třetího drápu božího má sice Ve službách Meče strukturou příběhu daleko, ale i v tomto případě jde o komorněji pojatý, místem i vyskytujícími se postavami sevřenější druhý svazek série, hrdinka zde má napohled jistější půdu pod nohama a přijde řeč na otázku svobodné vůle a manipulace mysli. V románu Ve službách Meče je čtenáři poměrně rychle jasné, co je v nepořádku s jednou z postav, a Leckieová ho v tom ujistí ve správném okamžiku mezi příliš rychlým odhalením a oddalováním předvídatelného zvratu. Příjemné je, že nejde jen o jednorázový zvrat, ale prvek důležitý pro budování příběhu ve druhém i třetím dílu a pro vzájemné vztahy postav. Objeví se nakonec i výstřední presgerští překladatelé či cynická poražená loď z počátků impéria Rádč; autorka svůj svět buduje i nadále a zároveň s ním rozvíjí příběh.

Po skončení prvního dílu se dalo očekávat, že se trilogie vyvine jiným způsobem a bude s každým svazkem rozmáchlejší, ukáže konflikt šířící se říší… Namísto toho Leckieová zvolila naprosto opačný přístup a soustředila se na vývoj jednoho planetárního systému. O událostech ve zbytku impéria se pouze občas doslechneme. Je to správně nebo špatně? Těžko říci. Autorka se tím vyhnula celé myriádě okoukaných klišé, které by s sebou nesl „galaktický přístup“, a umožnilo jí to klást větší důraz na jednotlivé postavy. Je to také o dost realističtější vývoj než nechat Breq brázdit jednu soustavu za druhou (Prostředky? Motivace? Logika příběhu?). To jsou rozhodně pozitiva.

Na stranu druhou se nelze zbavit pocitu, že hrdinové nakonec vyvázli podezřele snadno a optimistický závěr třetího dílu působil lehce dojmem deus ex machina (respektive v různé míře translator ex machina, friendly fleet ex machina a Notai ship ex machina). Nechápejte to špatně; jednotlivé zvraty směřující k závěru působily uvěřitelně a logicky navazovaly na předchozí děj, ale to, nakolik dobře nakonec veškeré události v soustavě Athoeku dopadly, působilo jako notný sled náhod. Velkým kladem jsou však opět zajímavě ztvárněné postavy.

Je tedy trilogie Rádčské impérium skutečně nejlepší space operou poslední doby? Pořadí vítězů bych nechala na osobním vkusu každého čtenáře a nečetla jsem všechno, ale mohu s čistým svědomím říci, že u mě se umístila poměrně vysoko. Nejspíše jde jako obvykle o krátkověké vítězství, jako když mne před už bezmála deseti lety uchvátil Reynoldsův Odhalený vesmír, ale postupně byl překonán dalšími skvělými romány a sériemi. Nicméně stále si uchovává nedílné místo mezi pracemi, které bych každému čtenáři SF bez zaváhání doporučila. A pokud stále váháte, zda trilogii vyzkoušet, můžete se podívat na dvě volně dostupné povídky Ann Leckieové zasazené do téhož světa: She Commands Me and I Obey, která vám představí i jinou než rádčskou společnost, a Night’s Slow Poison.

Jsem zvědavá na to, jak budou potíže Breq s používáním rodů vyřešeny v českém překladu, nicméně vzhledem k tomu, že se jej zhostil talentovaný a zkušený Petr Kotrle, nemám pochyb o kvalitě výsledku. (Jen by mě zajímalo, kdo dával dohromady českou anotaci.) Ve službách Spravedlnosti stojí za přečtení a český překlad dost možná nabídne ještě zajímavější pohled na tento román.

Ann Leckieová: Ve službách Spravedlnosti

vázaná, překlad Petr Kotrle, obálka John Harris, 360 stran, 369 Kč

Související odkazy:

Omračující space opera?! (ukázka)