S dalším vydaným číslem Bublifuku, jenž je určen především dětem, přinášíme rozhovor s editorkou této komiksové revue, Klárou Smolíkovou. Scenáristicky se podílela na vzniku mnoha projektů pro děti, z těch nejznámějších jmenujme třeba Na hradě Bradě, Vynálezce Alvu nebo Viktorku a vesmírná dobrodružství. Pro čerstvé školáky připravila detektivní Knihožrouty a aktuálně se k malým čtenářům dostává Čertice Dorka. Se svým manželem, Jiřím W. Procházkou, spolupracuje i na příbězích pro dospělé. Je držitelkou mnoha literárních ocenění, přednáší v knihovnách a muzeích po celé republice a kromě toho se věnuje i pedagogické činnosti…

Než se dostaneme k Bublifuku, komiksům a vůbec, zeptal bych se na vaše oblíbené čtení z dětských let. Jsem si jistý, že nezůstaneme jen u Čtyřlístku.

V dětství jsem chroustala knihy jako na běžícím pásu. Z dnešního pohledu byl výběr v osmdesátých letech dost tristní, tak jsem kvalitu nahrazovala kvantitou. Doteď si pamatuji, jak z knihovny týden co týden táhnu naditou tašku plnou knih přebalených modrým nebo červeným vixlajvantem. Čtyřlístek tehdy v knihovnách snad ani nebyl, ten mi mamka kupovala při služebních cestách po celé republice. Vždy to bylo velké vítězství, když nějaký sehnala. Ale na chalupě se našly staré verneovky od Vilímka a naši coby geologové nějak přišli k publikacím České speleologické společnosti, takže Arnal a dva dračí zuby byl v domácí knihovně zařazený hned za Pravěkými dějinami Čech.

Co vás přivedlo k tvorbě komiksů a komiksových scénářů?

Vtipné je, že jsem jako dítě chtěla být ilustrátorkou knížek. Komiksově se daleko víc profiloval brácha, který několik komiksů vytvořil. Potom jsme obálku pečlivě oblepovali silnou průhlednou lepicí páskou, aby vypadala jako laminovaná. Malířský stojan jsem definitivně odsunula na půdu, když jsem se seznámila s mým prvním mužem. Měl vystudovanou výtvarnou výchovu a sen živit se kreslením ilustrací a komiksů. Jenže se zjistilo, že bez písmenek to nepůjde. Začala jsem mu nahazovat náměty či vymýšlet texty, často jen tak bokem mezi učením na zkoušku a praním plen.

Jakou formou píšete scénář ke komiksu?

Spolupráce s Honzou nebyla úplně standardní, protože nebylo potřeba vše předem psát na papír. Třeba ve Čtyřlístku tehdejší šéfredaktor Jiří Čehovský nejprve schvaloval námět, takže ten jsem napsat musela. Ale pak jsme se doma domlouvali ústně, jak se rozvine, a já jsem texty bublin upravovala už do hotové kresby. Protože jsem se mnohdy podílela na skenování, retuši a kolorování našich komiksů a Honza zase často rozpracovával scénář, podepisovali jsme se pod komiksy jako spoluautoři. Scénáře komiksů pro Husitské muzeum nebo pro panely kolem Kozího hrádku ale procházely schvalováním a odbornou korekturou, takže tam jsem vše rozepisovala po rámečcích a do detailů. Najdete je v knihách Husité a Husův dům.

„Storyboard nekreslím, i když v hlavě si komiks

rozvinutý na stránce snažím co nejlépe představit.“

Jakým způsobem spolupracujete s kreslíři a ilustrátory? Připravujete přesný storyboard, diskutujete každý panel nebo jim necháváte v provedení úplnou volnost?

Je to vždy věc vzájemné domluvy. Luděk Bárta třeba už u námětu volá, ať ho víc nerozepisuji, že si ho sám v ploše rozvrhne. Takže pak dolaďuji bubliny do hotového. Storyboard nekreslím, i když v hlavě si komiks rozvinutý na stránce snažím co nejlépe představit. Rozvržení do panelů předepisuji, ale jsem ráda, když si ho kreslíři upraví. Ideální stav je, když není spěch a v klidu dorazí nejprve skica, nad kterou se dají domluvit změny. Lukáš Fibrich, přestože je sám zkušený komiksový autor, se vždy nenápadně zeptá, jestli si opravdu myslím, že to takto bude fungovat. Což znamená, že nefunguje a je to třeba upravit. I při nejlepší vůli si literární způsob uchopení razí trochu jiné koryto příběhu a občas se s vizuálním ztvárněním poperou.

 Nalezneme v literární historii komiksový příběh nadepsaný „Napsala a ilustrovala Klára Smolíková“?

Ne. Nebyla motivace. Dva autoři v jedné domácnosti – to už je samo o sobě nápor. Kdyby si měli konkurovat na jednom písečku, nedělalo by to dobrotu. Teď si zase užívám svobodu, že nemusím představy o příběhu podřizovat možnostem kresby jednoho výtvarníka. Ohromně mě baví, jak se nejen komiks, ale i rukopis knížky promění a obohatí kresbami nápaditého autora.

Jako dítě jsem veškerá fakta z našich dějin čerpal z Obrázků z českých dějin a pověstí, v kombinaci s oběma díly encyklopedií Už vím proč jsem takhle získal prakticky úplné základní vzdělání. Myslíte, že je dnešní doba připravená na kompletní obrázkovou učebnici?

Sugestivnost obrazového vyprávění je až moc velká. Já jsem pak na fakultě marně studentům z hlavy vyháněla obraz praotce Čecha stojícího na Řípu v podání Jiřího Kalouska. Tvrdili, že určitě existoval, že ho úplně vidí, jak na tom kopci stojí. Coby spisovatelka si sama uvědomuji, kde jsou silné a kde slabé stránky komiksového podání. Přestože komiks do škol propaguji, také učitelům vysvětluji, jaké druhy gramotností se čtenářstvím komiksů souvisí. Pokud bychom překlopili učebnice do komiksu, vyhovovalo by to opět jen části žáků. Na komisech se naučíte vizuální citlivosti, ale ne kritickému čtení. Mně by se nejvíc líbily učebnice, které podobně jako jazykové učebnice, kombinují více typů textů a obrazů, najdete v nich komiksy, ale i ilustrace od dalších výtvarníků nebo fotky.

„… dnešní děti nebaví být pasivními příjemci,

přestože se tak na první pohled tváří.“

Díky svým přednáškám po celé zemi poznáte za krátké období mnohem větší množství dětí než lecjaký pedagog za celou kariéru. Dokázala byste jednoduše shrnout, co vlastně dneska děti baví?

Ježdění po besedách mě donutilo revidovat mé vlastní představy o tom, jaké dnešní holky a kluci jsou a co od knih, školy či knihovny potřebují. Také mě to vrátilo k psaní pro děti, když mi vlastní potomci přerostli přes hlavu. Určitě dnešní děti nebaví být pasivními příjemci, přestože se tak na první pohled tváří. Vyrůstají ve vizuálním světě, takže nechtějí slyšet, že film nerozvíjí jejich fantazii. Jsou hráči počítačových her, proto chtějí věci zkoušet, reagovat a učit se z chyb. Pokud jim tvrdíte, že znáte tu správnou pravdu a jediný možný způsob, jak se k ní dopracovat, nebudou vám věřit. Setkávám se s dětmi doslova školou umrtvenými, které poslušně a způsobně reagují, takže z nich nic nevypadne. Chvíli trvá, než se proberou, ale pak je zradí schopnost se vyjadřovat – ústně, výtvarně či písemně. Je potřeba vypustit džina z láhve a nechat děti svobodně se rozvíjet. Stačí málo. Třeba nakoupit dostatek nových knih včetně komiksových, ze kterých si děti vyberou tu, kterou chtějí číst. A ony číst budou.

Mají dnes ještě šanci tradiční princeznovské pohádky?

Proč by měly? Dívky chtějí jiný typ příběhů, hledají princezny bojovnice, odvážné a smělé hrdinky, které mají smysl pro humor. Tradiční schémata z pohádek ale nemizí, ona se jen překlápí do nových kulis. Hrdinky Pretty Woman či Stmívání jsou koneckonců novodobými Popelkami. Přesto zarazí, když vám knihovnice vypráví, že se marně děti snažila navést na jméno Popelky, všelijak dětem napovídala, až jedna holčička vykřikla: „Prostitutka!“ Za mého dětství hrdinek, se kterými by se čtenářky mohly identifikovat, bylo míň než pět a půl. Proto jsem vymyslela komiks o Viktorce, která cestuje vesmírem, nebo nejnověji vyšla knížka o čertici Dorce, která každého chytá za slovo. Dnes sedmnáctiletá dcera měla na výběr pestrou nabídku chytrých holčičích příběhů českých, překladových a v případě komiksů i cizojazyčných. I díky nim čte bez problémů anglicky a francouzsky.

Podle jakého vzorce jste komponovala Bublifuk? Jsou jeho příběhy výsledkem zadání, nebo jste vybírala z nabízených témat?

Těch znaků, které jsem do vzorce pro komiksovou revue zasadila, je poměrně hodně. Základem je úroveň čtenářství dětí na prvním stupni, zejména kluků. Jejich potřeba velkých příběhů, které znají z filmů či počítačových her, ale které nezvládnout učíst. Feminizace a infantilizace dětské literatury, která část dětí, a to i holek, od čtení odrazuje. Nedostatek původní komikové tvorby českých autorů pro tuhle věkovou kategorii. Nízká vizuální a komiksová gramotnost. Proto v Bublifuku najdete komiksy od šestistránkových po jednostránkové. Práce autorů, kteří normálně pro děti netvoří, profesionálů i slibných začátečníků. Víceméně jsem jim pak ponechala volnou ruku ve výběru témat. Větší domluva byla nad formáty, které mají osvětovou funkci – Prakomiksy, které připravuje Tomáš Prokůpek, a rubrikou Jak se dělá komiks, kterou píšu já a kreslí Viktor Svoboda. Na přání pana vydavatele jsme zařadili piráty…

„…dnešní kluci a holky sice znají filmové adaptace komiksů,

ale ty je samy o sobě k čtení komiksů nedovedou.“

Jaký je časový rozvrh pro tvorbu komiksové revue? Letos se podařilo vydat tři čísla Bublifuku. Máte podobný plán i pro příští rok?

Víceméně jsme takový zpožděný čtvrtletník a v tom hodláme pokračovat. Takže po první čtveřici čísel teď nakladatelství Triton přichází s nabídkou předplatného na další čtyři. Nejsme časopis, takže starší Bublifuky z prodeje nestahujeme. Zdánlivě to tedy vypadá, že máme na každé číslo spoustu času, ale všichni autoři jsou dost vytížení, takže měsíční lhůta na odevzdání scénáře a na ni navazující měsíc na výtvarné zpracování mívá někdy nepříjemně hodně dní navíc.

Sledujete zahraniční scénu komiksů a knížek pro děti? Doporučila byste nějaký?

Já už mám období hektického běhání po zahraničních veletrzích i knihkupectví za sebou. Na lipský knižní veletrh jsem jezdila deset let, na frankfurtském veletrhu kdysi vzdychala třeba nad Novým světem od Shauna Tana. Díky internetu se podstatně zrychlila doba, než se knížky dostanou k nám, zjednodušilo se i objednávání titulů ze zahraničí. Škoda, že zatím ještě nebyly převedeny do češtiny dětské tituly od Emmanuela Guiberta, třeba Sardine, ale ochota kupovat u nás dětem komiksy je stále poměrně malá. Nejsem moc zastáncem komiksových adaptací literárních děl, ale baví mě tituly, které uvádějí děti do světa popkultury, seznamují je s vynálezy, historií i samotným fenoménem komiksu. Málo si uvědomujeme, že dnešní kluci a holky sice znají filmové adaptace komiksů, ale ty je samy o sobě k čtení komiksů nedovedou. Často vůbec netuší, že třeba Marvel je původně komiksové vydavatelství, ne jen filmová společnost.

Vynálezce Alva to dotáhl až do televize, dočkal se dokonce druhé řady svého seriálu. Alvovy příběhy byly od začátku plánovány pro formát animovaného seriálu, nebo se zkrátka naskytla příležitost?

To je zásluha Luďka Bárty, který pro televizi jako výtvarník dělal jiný večerníček. Inicioval začátek jednání a komiks, který původně vycházel v Mateřídoušce, jsme s Honzou Smolíkem využili jako základ pro animovaný seriál. Nakonec se ujal i režie. Po rozchodu s Honzou jsme si museli rozdělit naše fiktivní děti. Já jsem Honzovi ponechala původně mou postavu Viktorky, aby v komiksu pokračoval už beze mě, a já jsem od něj na oplátku dostala Alvu, protože zde Honza nefiguroval jako výtvarník. Když jsem psala druhou řadu, mužský vhled do scénáře mi ale začal chybět, proto jsem po dohodě s Luďkem a dramaturgem Milošem Zvěřinou přizvala do projektu spisovatele Jiřího W. Procházku. Nyní pracujeme na námětech třetí řady Vynálezce Alvy a moc si to užíváme.

„Potřebovala bych víc času, asi tak trojnásobně,

abych stihla vše, co mám v plánu…“

Existuje nějaký vysněný projekt, který na svou realizaci teprve čeká?

Nejsem šuplíkový typ. Potřebovala bych víc času, asi tak trojnásobně, abych stihla vše, co mám v plánu, ale zároveň projekty, byť třeba v pomalejším tempu, hrnu před sebou. Ráda bych udržela Bublifuk a přispěla k tomu, že komiksy zde uveřejněné, a tím nemyslím jen ty moje, získaly časem knižní podobu nebo se dočkaly souborného vydání. Myslím si, že každá stránka komiksu chce svůj čas a pravidelné publikování komiksovým projektům svědčí nejvíc.

V nedávné době jste společně s manželem zakusila adrenalinový zážitek s padákem. Chystáte se na další?

Adrenalinovým zážitkem je samotné soužití s Jirkou. Před dvěma roky jsem odešla na volnou nohu a nedávno mě následoval i manžel, známý autor fantastické literatury. Ve společné domácnosti teď coby dva spisovatelé píšeme, mnohdy dokonce pracujeme na jednom textu či scénáři. Společně vyrážíme na besedy se čtenáři a dohromady leckdy i lektorujeme. Třeba komiksový workshop s Bublifukem. V pátek oba odlétáme za čtenáři do Athén. Tak nám držte palce, ať takovou intenzivní spolupráci přežijeme…

STOUPÁME VZHŮRU

Čtvrtý Bublifuk je tady! A co v něm vlastně najdete? Staré známé v nových dobrodružstvích. Fernando a Stella se zúčastní závodu loděk a i Leonardo da Vinci bude koukat, jakého mají olympijského ducha. V retro koutku Prakomiksů se pro někoho možná překvapivě podíváme na ilustrátorské dílo jednoho z našich nejslavnějších malířů Mikoláše Alše. Piráty na suchu, stejně jako všechny ty, kteří se na dovolené nedokážou pohnout z pláže, přiměje k výletu do nitra ostrova až hlad a žízeň. A Chlup chvilku provokuje nejlepšího přítele člověka, aby čtenářům předvedl zpracování zvuků a symbolů v komiksovém univerzu.

Píp s Půpem se vydají do akce v přírodě, roboškola totiž právě vyhlásila branné cvičení. Na Zeleného vlka tentokrát opravdu pozor. Společně s Avížem náš zelený hrdina sleduje jednu velkou melu mezi králem a královnou. Ty dva vášnivce nebude vůbec jednoduché uklidnit. Tři mušketýři se konečně sejdou ve čtveřici a místo šermířského duelu se raději pustí do zábavných slovních přestřelek, ale kardinálovým mužům pro jistotu stejně vypráší kožichy. Všichni staří známí se sejdou také v dalším velmi nepravděpodobném příběhu Hilfréda Hubertuse Babočky, který si opět brilantně poradí v nesnázích s mimozemšťany. U principála Piškoty se ukáže, že není malých rolí, a Knihomol Bubu si s kamarádkou mouchou dopřejí gastronomický výlet za dobrodružstvím.

Všechno je tedy tak, jak má být, holky a kluci si mohou užít sérii rozmanitě nakreslených příběhů, kterým nechybí vtip ani nápad.