Horor v českých zemích dlouho stagnoval, ba přímo paběrkoval. Vedle jediné superhvězdy, Stephena Kinga, se občas objevil nějaký osamocený titul, ale nikdy ne autor, který by podnítil větší zájem o žánr jako celek. Dean R. Koontz je prostě spotřební, snadno zapomenutelné zboží, horory Dana Simmonse pohřbily špatné překlady (a skutečnost, že je vnímán primárně jako autor science fiction), Clive Barker se přeorientoval na temné fantasy (včetně výborné, makabrózní série pro dětské čtenáře Abarat) a dokonce i Joe Hill (Kingův syn) bojoval s nepřízní čtenářstva. Ovšem v posledních dvou letech se začalo blýskat na časy a Kniha hrůzy, vydaná těsně před Vánoci, je tím nejlepším dárkem fanouškům žánru minimálně za posledních pět let.

Dobře připravená znesvěcená půda

Je přitom třeba vyzdvihnout, že se ze strany plzeňského nakladatelství Laser-books nejedná o ojedinělý  výstřel do tmy, ale o završení zhruba tříleté snahy resuscitovat zájem českého čtenáře o horor. V čele tohoto snažení je překladatel Milan Žáček (jméno si udělal na knihách Chiny Miévilla). Pod jeho taktovkou se hororová produkce Laseru rozdělila do několika knižních řad. Klasická díla hororu nabídla nové  překlady několika slavných povídek H. P. Lovecrafta, Moderní díla hororu připomenula slavný Cabal Cliva Barkera a především uvedla do Čech Jacka Ketchuma (letos bychom měli dostat další jeho brutální pohled na divošství civilizovaného moderního člověka, k mání je zatím titul Po sezóně). Především jsou zde nezařazené knihy edice Noir, kde v poslední době vyšly reedice zásadních hororů Dana Simmonse (Hladové hry, Děti noci, Temné léto) a právě antologie Kniha hrůzy. Jinými slovy: po řadě připomínek starších i mladších klasiků a opatrného zkoušení hranic čtenářského vkusu přichází frontální útok představující moderní horor skutečně široce. Těžit z toho může i domácí horor, který má momentálně jen jednoho specializovaného autora (i když i zde se na sklonku letos zablýskalo – vyšla antologie duchařských povídek Antonína K. K. Kudláče Cáry rubáše).

Čtrnáct hlasů hrůzy

Kniha hrůzy obsahuje čtrnáct povídek. A ještě jednou je třeba smeknout před Žáčkem, který knihu průběžně překládal celý rok, takže se mu podařilo vystihnout stylové odlišnosti jednotlivých autorů a kniha je skutečně čtrnáctihlasou symfonií. O kvalitě knihy přitom svědčí, že zahřívací příspěvek Stephena Kinga (Zelený bůžek bolesti) je v jejím rámci jen průměrem, přestože je to typická kingovina: skvělá práce se čtenářem, zdánlivě banální situace využitá jako zdroj zla a perfektně napsané postavy, které přitahují naši pozornost i ve své nesympatičnosti. Opravdové pecky však teprve přijdou. Velkou nadějí světového hororu je například Švéd John Ajvide Lindqvist, který opakovaně prohlašuje, že horor je třeba brát vážně (jinými slovy, že se má zabývat seriózními tématy a z nich vyvěrajícími strachy). A tak je jeho duchařská historka Hudba Bengta Karlssona, vraha hodně znepokojivou sondou do života muže, který právě ztratil manželku a nyní mu hrozí, že přijde o syna. Pokud chcete duchařinu krvavější, potěší vás brilantní Zubatí duchové Petera Crowthera nebo starou dobrou Anglií prodchnuté Nic složitého Reggieho Olivera (jediný případ, kdy se příběh neodehrává v současnosti).

Duchařské motivy vůbec v knize vládnou, jako by skončila doba spektakulárních monster (dostaneme jen něco málo lidských zrůd, třeba v hříčce na závěr Richarda Christiana Mathesona, příznačně nazvané Poslední slova, případně blíže neurčených entit jako v Troud, ocílka a křemen od Caitlín R. Kiernanové) a autoři se snažili pochytit cosi éterického, nekonkrétního, co však právě svou neuchopitelností vyjadřuje současnou ztrátu jistot. Hledání pevných bodů ostatně nabízí i faulknerovský výlet do krajiny dětství Kořeny a vůbec Briana Hodgeho (pokud by tedy u Faulknera vystupovala mocná bytost schopná navracet mrtvé k životu). Do moderního světa bez jakýchkoliv jistot ale spadá i malý klenot Martina Marshalla Smithe Něco smutného a temného. Tahle kratičká povídka dokazuje, že děs může vzbuzovat i setkání… inu se smutkem a ztrátou; bez jakýchkoliv lekaček nebo násilí. Ostatně umění dobře napsaného příběhu, který vyděsí vlastně jakoby mimochodem, ovládá více autorů – a autorek. Nedaleko Zennoru Elizabeth Handové se ze začátku tváří, že bude jakousi hororovou Narnií. Jenže pravděpodobně pedofilní autor dětských fantasy ani jeho imaginární svět nakonec v příběhu odhalování minulosti zemřelé manželky nehrají žádnou roli. Místo toho dostaneme skvěle napsanou postavu muže, který prostě musí pochopit poslední aspekt života své zesnulé ženy, a jeden nevysvětlitelný úkaz.

Prostě dobře napsaný příběh

Literární ambice nezapře ani Alice pod igelitem Roberta Shearmana (bizarní vyjádření autorovy nenávisti k hlučným sousedům) nebo Dennis Etchison se svým Řekni, že tě ještě uvidím. Ovšem ne vždy jsou ambice k dobru věci. Motiv hry, kdy se hrdinové aranžují do póz obětí autonehod, je nejen morbidní, ale i souzní s určitými dětskými vzpomínkami, které má každý z nás. Stejně tak je výborné postupné obohacování motivu předstírané smrti… Jenže pak přijde konec, který je brutálně náhlý. Pointa se však nekoná, zůstává pouze pocit oklamání (podobně na konci selže do té doby silně znepokojivá Lisa Tuttleová a její Muž v příkopu). To si pak raději spravte chuť s bizarní Rakvářovou dcerou Angely Slatterové, v níž se setkává viktoriánská atmosféra s morbidně pojatým new weirdem. Ještě lepší než prostředí je však hrdinka, která fascinuje svou temnotou – v podstatě je monstrem, ovšem veskrze lidským a plně pochopitelným.

A zbývá nám poslední příspěvek. Veterán Ramsey Campbell říká, že je Všechno špatně. Příběh jednoho nespolečenského filmového fanouška by se neztratil ve scénářích k filmům Davida Cronenberga nebo ve sbírkách Stephena Kinga z osmdesátých let. Opět přitom platí, že dobrý horor nepotřebuje šokovat. Campbellovi stačí skvěle napsaná postava, která se chová v rámci svého charakteru naprosto logicky, aby v poslední chvíli zjistila, že ji bezchybná logika přivedla do děsivé pasti. V podstatě jediné, co u Knihy hrůzy zamrzí, je, že se v ní neobjevily povídky Clive Barkera či Joe Hilla. Jenže důležité je, že pouze „zamrzí“, působivost a dopad to nijak neovlivní a vůbec bych se nezlobil, kdyby se některá zde obsažená jména objevila v následujících letech na českých pultech znovu – a klidně i samostatně.

Stephen Jones: Kniha hrůzy

vázaná, překlad Milan Žáček, obálka Les Edwards, 360 stran, 359 Kč