Frank Frazetta byl sice nejslavnějším fantasy malířem minulého století, ale našli se tací, kteří mu mohli směle konkurovat – vytříbenou technikou, malířským cítěním i tím, že středobodem obrazu učinili anatomické tvary odhalených hrdinů a zejména hrdinek. Nejslavnější barbar v otrhaných hadrech zajistil věhlas i Manueli Sanjuliánovi. Tento Španěl se prosadil za mořem tak výrazně, že zopakovat jeho úspěch se podaří evropskému ilustrátorovi jen výjimečně. Na začátku kariéry však politická situace v jeho zemi dovolovala uspět maximálně ve spřízněných evropských agenturách. Ledy Frankova režimu pořádně povolily až s nemocí diktátora a s příchodem pragmaticky uvažujících politiků. Cesta za hranice, která měla nebývalý ohlas, se Sanjuliánovi otevřela.

Už ve dvaceti získal kontrakt u společnosti Selecciones Ilustradas a podařilo se mu prosadit na trhu v Německu, ve Skandinávii a ve Velké Británii u významných nakladatelských domů. Až o deset let později, na začátku sedmdesátých let, ho objevili pro vydavatelství Warren, které hrálo vůdčí úlohu na americkém trhu s fantastikou. Jeho obálky pro časopisy Eerie či Creepy na sebe okamžitě strhly pozornost a Vampirella pro titulní listy komiksů dosáhla minimálně stejného ohlasu jako Frazettovy malby svůdné upírky. Seznam vyhlášených nakladatelství ve Spojených státech, se kterými spolupracoval, se brzy utěšeně rozrostl a Sanjulián začal sbírat žánrová ocenění. Brzy se po něm začala ohlížet i filmová studia, která hledala zdatné profesionály pro tvorbu plakátů. Hororové postavy z Universalu jsou dodnes jeho nejznámějšími díly v tomto odvětví zábavního průmyslu. A ještě před třemi lety dělal třeba na objednávce pro Hvězdné války. Amerika mu rozšířila i profesní záběr. Zamiloval si western a vytvořil množství ilustrací jím inspirovaných – od plakátu k filmové klasice Tenkrát na Západě po obálky tištěných brakových sešitků s rychlokvaškovými příběhy.

Pokud odhlédneme od samotných námětů, ať žánru tzv. meče a magie nebo divokého Západu, které bývají často prvoplánové a stále dokola opakují tytéž motivy, pak nám zůstane obrázek mistrovského malíře, kterého obdivují i současní kolegové z oboru. Sanjuliánův styl se často srovnává se slavným barokním umělcem Diegem Velázqueuem. Stejně jako jeho dávnému předchůdci, i jemu vyhovují nejvíce olejové barvy, které umožňují bohaté tóny a jemné přechody. Brom o něm prohlásil, že jeho obrazy září a že dokonalá práce se světlem a strukturami věcí jsou těmi elementy, které na plátnech vytvářejí atmosféru tajemství a magie. Protože malířství je jednou z profesí, které lze provozovat až do vysokého věku, Sanjulián ani po překročení sedmdesátky s aktivní činností nekončí. Maluje a vystavuje, čas od času přijme nějakou soukromou či komerční zakázku a dokonce se jako významný host objevuje příležitostně na conech, obzvlášť pokud se odehrávají v přijatelné vzdálenosti od jeho současného bydliště kousek od Barcelony.