Fantasy na malířském plátně: Don Maitz
Aniž bychom chtěli jakýmkoli způsobem podporovat alkoholismus a konzumaci omamných látek, všimněte si někdy piráta, který zdobí láhev rumu Captain Morgan. Rozjařený námořník pochází z produkce Dona Maitze a navzdory dalším, mnohem významnějším úspěchům zůstává stále jeho nejznámějším dílem. Maitz přitom ilustroval knihy pro takové autory jako Isaac Asimov, Stephen King, Ray Bradbury či Michael Moorcock. Získal dvakrát cenu Hugo, deset cen Chesley a přehled ocenění by mohl pokračovat dál. Vydal dvě výtvarné knihy (dnes úplně rozebrané a nedostupné) a pracoval na karetních hrách Guardians a Raiding Parties. Obzvlášť druhá jmenovaná mu sedla, vždyť v ní šlo o Maitzův speciální artikl – piráty, bukanýry, korzáry a další mořské vlky.
Maitz ale začínal s klasickými ilustracemi pro knihy „meče a magie“. Když dokončil v roce 1975 Paier Art School, začal objíždět s portfoliem v ruce knižní vydavatele, kteří by mohli mít o jeho práci zájem. Strávil týdny cestováním vlakem se svým kolegou ze studií a domlouvali si schůzky s potencionálními zaměstnavateli. U ředitele vydavatelského domu Popular Library konečně uspěli. Ležely u něj totiž dvě knihy, ke kterým měl dělat obálku Frank Frazetta, ale ten nakonec odmítl. Nováčci, kteří se neváhali otevřeně prezentovat náklonností k tomuto malíři a ukázali i jistou podobnost ve výtvarném projevu, se objevili jako na zavolanou. Sbírka The Virgin and the Wheels od Lyona Sprague de Campa (jinak známého povídkami o Conanovi) vyžadovala typickou obálku – nahou ženu a lítý souboj o ni. Maitz se vrhl do práce a zručně scénu zpracoval, dokonce fikaně vyřešil i problém, jak „náhodně“ zakrýt nejnutnější partie hrdinčina hrudníku pozvednutým mečem. Jeho snaha se ale minula účinkem a byla mu udělena první lekce v tom, jak se v té době prodávaly knihy – na finální obálce se už samozřejmě nic nezakrývalo.
Maitzova manželka Janny Wurtsová je také výtvarnicí a navíc úspěšnou spisovatelkou (např. Sága o Impériu s Raymondem E. Feistem, samostatně Války Světla a Stínu). I když se jejich spolupráce sama nabízí, jde spíš o sporadické projekty. Výjimkou byla zakázka na obálky pro reedici trilogie Guye Gavriela Kaye Fionavarská tapisérie. Jde o obraz rozdělený vertikálně na tři části a použitý na jednotlivých knihách. Jak může fungovat, aby dva lidé pracovali na tom samém díle? Na rozdíl od známých bratrů Hildebrandtových, kteří byli schopni společně stát u plátna a malovat zároveň, údajně bez nutnosti vyměnit jediné slovo, Maitz a Wurtsová postupují jinak. Od spousty černobílých náčrtů a nápadů, které si mezi sebou vyměňují, se dopracovávají k základní koncepci. Když se na ní shodnou, následuje detailnější rozvržení v několika barevných studiích, z nichž opět vyberou tu nejlepší, základ pro finální obraz. Střídavě na něm pracuje jen jeden z nich, zatímco druhý sleduje přes rameno postup, diskutuje a „zamlouvá si“, co bude dělat v další fázi.
Poslední vlna zájmu o pirátské příběhy se přivalila s Jackem Sparrowem z Karibiku, ale Maitz se jimi zabýval ještě dlouho předtím. Obrovský vliv na něj měl obraz N. C. Wyetha k Ostrovu pokladů od Roberta Luise Stevensona, kvůli kterému opakovaně navštěvoval malé muzeum umění v Connecticutu. Dokonale také rozumí tomu, v čem vězí jejich ohromný potenciál. Kromě romantického dobrodružství jde o zajímavé téma i z pohledu historického. Piráti vytvářeli malé komunity s vlastními pravidly, do velké míry nezávislými na vnějším mocenském uspořádání světa. Člověk, který byl v jedné zemi hledaným zločincem, mohl v jiné získat šlechtický titul za zásluhy. Tato šedá zóna rozporů a neurčitostí provokuje fantazii spisovatelů, výtvarníků i seriózních badatelů dodnes.
1 020 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora