Z Vaultu do radioaktivní pustiny (recenze)

Autor Jiří Sivok | Aktuality | Čtvrtek 23 srpna 2018 19.20

Kdo by neznal sérii postapokalyptických PC her Fallout. Poprvé nám svou radioaktivní tvář nastavila v roce 1997 a byl to okamžitý úspěch, jenž víceméně čekal i na několik pokračování. Nezůstalo však pouze u počítačových monitorů. Svět deskových her vzal Fallout s podtitulem Warfare útokem v roce 2001 v režii herního designéra Chrise Taylora a nyní se na český trh díky vydavatelství Blackfire dostala v lokalizaci deskovka s lakonickým názvem Fallout. Hra navržená dvojicí Andrew Fischer a Nathan Hajek pro jednoho až čtyři hráče se v každém ohledu snaží přiblížit ikonické značce, což se přirozeně odrazilo především na podobě každého komponentu.

V úvodní fázi si hráči vybírají z pěti rozličných postav, jež jsou znázorněny plastovými figurkami na hracím plánu. Neútěšnou post-nukleární krajinu lze zkoumat spolu s obyvatelem Vaultu, jenž je samozřejmě oděn do charakteristicky modré kombinézy, anebo se můžete stát psancem bratrstva se skutečně parádním brněním. Na výběr je i znetvořený ghůl s odolností vůči radiaci a supermutant, jenž společně s RADy sbírá tolik ceněné zkušenosti. Opomenuto však nebylo ani něžné pohlaví – dámy mohou hrát za obyvatelku pustiny, od začátku vybavenou klíčem na výměnu kol, jímž každého klidně přetáhne po hlavě. Každá z postav je přitom jedinečná a má své výhody či nevýhody.

Krok za krokem neznámým světem…

Hra bývá často srovnávána s deskovým Zaklínačem, což je způsobeno téměř identickým systémem herních tahů. Stejně jako u vědmáka, i zde si hráč vybírá ze dvou možných akcí, které může v kole provést. Jsou to pohyb, souboj, táboření, karty setkání, plnění úkolů a také otáčení mapových dílců. A právě poslední jmenovaná akce je výhodou oproti konkurenční hře. Objevování ozářené krajiny díky jedenadvaceti hexagonovým mapovým dílkům je totiž skutečně zábava. Většina z nich je jednostranných a na začátku hry jsou otočeny lícem dolů, takže svět, který na vás čeká, musíte nejprve postupně objevovat, což s sebou přináší četná setkání s monstry a nepřáteli.

Nepřátelé jsou zastoupeni žetony, na jejichž lícové straně je zobrazena postava, proti které bojujete, a její atributy. Dozvíte se, zda je agresivní a útočí okamžitě, zda vás vedle zranění poškozuje i radiací, jestli je ozbrojená a může útočit i na sousedící pole atd. Boj je věcí tzv. kostek VATS. Je tedy čistě náhodný, přesto svým provedením neztrácí na zábavnosti. Kostky totiž zobrazují – stejně jako režim VATS z PC Falloutu – části těla, kam jste nepřítele zasáhli, a případně kolikrát zasáhl on vás. Každý protivník má určeno, kam přesně a kolikrát je třeba ho střelit. Štěstí si ovšem můžete naklonit na svou stranu kvalitnějšími zbraněmi a zbrojí, což s sebou přináší opakované hody kostkou pro nápravu nevhodného výsledku.

Velice pěkně je zpracovaný osobní panel každého hráče, alias „pip boy“. Panel monitoruje míru zranění (HP body) a na opačné straně stupně Radiace (RADy). Pokud se oba ukazatele střetnou, postava zemře. Na stejném panelu se získávají také zkušenosti, vývoj postavy je zdařilý a hráčům PC her bude jistě povědomý. I zde je totiž dodržen takzvaný SPECIAL model (Strength, Perception, Endurance, Charisma, Intelligence, Agility, Luck) a jsou zachovány i jednotlivé PERKY. Právě tento panel by však snesl i ukazatel vlivu, který bytostně chybí. Zvítězíte totiž, pokud si zajistíte konkrétní počet bodů vlivu (závislý na počtu postav) dříve než ostatní. Vliv se bohužel počítá pouze dle karet agendy a je tak dosti nepřehledný. Vhodnější by byla další stupnice, anebo samostatné žetony vlivu.

Hned několik příběhových linií…

Ve hře jsou k dispozici čtyři scénáře, které určují, jakou z ústředních příběhových linií budete hrát a které frakce proti sobě budou stát. Hráči mohou být k jedné z frakcí loajální, čímž si z jejich strany zajistí neutralitu. Je ale třeba vliv frakcí kontrolovat, pokud by totiž víc hráčů nadržovalo jedné skupině, pak ta získá maximální vliv a automaticky nastává konec. Vedle hlavních úkolů lze však plnit i vedlejší, a těch je opravdu víc než dost.

Karet setkání a úkolů je dohromady přes sto padesát – i tak se ale při hře může stát, že každá z frakcí bude těsně před maximem a hráči tedy nemohou splnit další úkol (partie by okamžitě skončila prohrou), přičemž už byly splněny všechny vedlejší úkoly, takže hra uvízla na mrtvém bodě. Nezbývá než prohledat pustinu, jestli se tam přece jen nějaký ten poslední vliv neskrývá. Za plnění úkolů pak náleží odměna a nechybí tedy ani karty vybavení, surovin či dokonce speciálních předmětů, jako jsou například ikonické brnění T-60 či monstrózní rotační kulomet.

Klady i zápory jako u každé deskovky…

Největším nedostatkem hry je (stejně jako u Zaklínače) nedotažená kooperace s hráči. Mohou spolu obchodovat, ale škodit si mohou pouze tím, že si navzájem vyfouknou nějaký úkol, anebo na soupeře použijí některý karetní efekt. Žádný PVP souboj nečekejte. Každý si tady jede na svém písečku. V menším počtu hráčů je hra přesto velmi dobře hratelná, a to dokonce i při jednom přeživším, což může leckoho překvapit a zcela jistě i potěšit. Pokud tedy nenajdete herního partnera, není vůbec na škodu projít si nukleární krajinu sólo.

Fallout rozhodně není pouhá rychlokvaška s ledabyle přilepenou herní značkou, jak tomu někdy bývá. Je atmosférickým skvostem, který provedením i herním zážitkem odkazuje na legendární hru a cílí hlavně na fanoušky série. Díky jednoduchosti pravidel ji lze doporučit také začátečníkům, kteří s deskovými hrami nemají valné zkušenosti a rádi by si zahráli třeba i jen sami. I přes výše zmíněné nedostatky jde o skutečnou trefu do černého, zmutovaného netvora, který si stejně nic jiného nezaslouží!