Soutěž o nejlepší redakční úvodník jsme vyhlásili už v dubnu a původně jsme chtěli její výsledky oznámit mnohem dříve, ovšem záležitosti kolem snah o setrvání časopisu a rovněž reprezentační výlet našeho „kapitána“ zapříčinily značné zdržení. Nicméně se k vám konečně dostáváme s celkem devíti vybranými úvodníky ve třech oznámených kategoriích. Seřazeny jsou od prvního do třetího místa, přičemž vítězové se mohou těšit na zajímavé ceny. Finální kolo vyhodnotil sám šéfredaktor Vlado Ríša, ovšem jistě nás budou zajímat i vaše názory. Zda se některý z těchto úvodníků objeví i na stránkách časopisu popravdě sami ještě nevíme, ale nic není nemožné, zvláště pokud jde o časopis o fantastice…

Vítězům i finalistům gratuluje redakce časopisu:

KATEGORIE PRVNÍ: XB-1

Ceny v této kategorii: antologie Mrtvý v parovodu sestavená Vladem Ríšou s věnováním vítězi

a půlroční předplatné časopisu XB-1.

Vaším úkolem bylo napsat úvodník na téma časopis XB-1. Bylo zcela na vás, jak k tomuto tématu přistoupíte. Mohli jste psát o vašem vztahu k časopisu, o jeho úloze na českém trhu, o tom, jak v časopise postrádáte víc obrázků, o vzdálené budoucnosti, v níž se časopis stane třeba oficiálním vládním periodikem, jednoduše o čemkoli, co bude splňovat zadané téma zajímavým a čtivým způsobem.

VÍTĚZ:

Má dávná láska stále žije…

Jelikož je XB-1 mladinké periodikum, zavzpomínám na její předchůdkyni, která mne v pubertálních letech v mnohém ovlivnila. Jakožto středoškolačka jsem neměla tehdy peníze na nákup knih, a tak byl časopis asi nejlogičtější alternativou. Internet a vůbec periodika na něm uložená byla v plenkách, navíc jsme doma ještě neměli počítač, psal se rok 1997 a tehdejší máma XB-1 mi pomáhala formovat můj vkus a názor na ty či ony autory.

Právě na jejích stránkách jsem poprvé našla zmínky o chlápkovi, co má křestní jméno shodné s nejlidnatější zemí na světě, o tom, jak píše, právě ona byla důvodem, proč jsem si koupila knihy, jaké jsem si koupila. V otištěných povídkách jsem se poprvé pouštěla do bezpečných schůzek s odvážnými i zbabělci, vynálezci, hvězdoplavci, nějakým tím zaklínačem, drsnými děvami ve zbroji i unesenými princeznami, zjišťovala, jak atraktivně či neatraktivně pro mne píše ten či onen autor, bezmezně důvěřovala názoru recenzentů u jejich hvězdičkového hodnocení, smála se nad blbostmi překladatelů i editorů v Knihomorně, setkala se s mnoha zajímavými filmy a filmovými žánry v recenzích a teoretických článcích, hltala příspěvky ve Fantastické vědě (doteď si pamatuji článek o uměle pěstovaném mase na stromech)… a díky ní věděla, že chci a snad i někdy budu psát na tomhle dvorečku.

I když se doba mění, spousta informací je k mání na dvě prokliknutí myší, jsou to informace povrchní, rychlokvašené, omezené krátkým formátem a pozorností čtenáře, který většinou prostě jen prolétne jednu webovku v zástupu jiných. Věřím však tomu, že časopisy, co se týče kvality, bohatosti informací a rozměrů článků, budou mít před online periodiky stále navrch a i když se znovuzrozený převážně scifistický časopis oblékl do jiného kabátku a připnul si na něj cedulku s jiným jménem, my víme, že bude pořád stejně užitečný, skvělý a bohatý, hodný návratů ke starším číslům jak pro staré fantazácké harcovníky, tak i pro mladé čtenáře, možná ještě trošku ochromené těmi tisícovkami možností a hloubkou, které tento žánr literatury stále dokáže nabídnout.

Vendula Brunhoferová

FINALISTÉ:

Našli mě v troskách starého světa

Ve vzduchu byl ještě cítit kouř z posledního požáru. Ten zcela nad všechna očekávání zničil Knihovnu. Když ta zůstane stát, říkali jsme si, budeme mít naději vše vybudovat znovu, protože si uchováme vědomosti. Jenomže texty lehly popelem, vypravěče zahubila následná epidemie a přeživší upadli do stavu, v němž si nechtěli pamatovat vůbec nic. V žaludku mi kručelo od dlouhých dní hladovění. Troskami města jsem se táhla v davu mě podobných. Mlčeli jsme a v myšlenkách byli jinde. Asi proto jsme si nevšimli.

Tří.

Zjevili se jako přízraky, ale byli to jen lidé s vizí a nadějí. Prý nový svět postaví na zbytcích starého a všem, kdo je budou následovat, nabízí pomoc. Přesvědčili mě, ale mělo to háček – na oplátku chtěli mou duši. A já neměla nic jiného, čím bych zaplatila.

Tři siluety se rýsovaly proti velkému oknu. Za zády jim zapadalo slunce a průhledným stropním portálem kruhové místnosti v nejvyšším patře bývalého majáku prosvítaly hvězdy. Stály tam – tři stíny a dívaly se na zuboženou trosku ve špinavých hadrech – páchnoucí a unavenou. Hladovou a zlomenou zradou uplynulých událostí.

A já své šanci nerozuměla.

„Spi dnes večer na holé studené zemi. Pij vodu a kůrkou chleba šetři. Sleduj hvězdy nad hlavou a ráno, až ti Matka snů vypoví svá tajemství, pro nás budeš mít příběh.“

„Budu,“ řekla jsem pevně a doufala, že sny přijdou živé a svítání je neodnese dřív, než je stačím zaznamenat na papír.

Konečně přišla hluboká noc a já stropním oknem sledovala galaxie. Otočila jsem hlavu doleva a všimla si na zaprášených hromadách neuspořádaných štosů knih a časopisů. Barevné obálky částečně potrhané a sešlé působením živlů však stále ještě nabízely pohled do minulosti.

Na další hromadě na mě čekal štos bílých papírů…

Nejspíš asi stejně jako si hvězdné lodě vybírají svá jména, vesmírné mise kapitány a podobným způsobem, jako třeba i příběh věky čeká, než se narodí onen jediný člověk, jenž ho dovede vyprávět, jsem i já přišla k časopisu, který se stal mým majákem.

Jana Dvořáčková

Příběh jedné lodi

Tato kosmická loď měla jediný cíl: převážet čtenáře do světa fantazie – na vzdálené planety, do cizích galaxií i do neskutečných světů obývaných obry, trpaslíky, mocnými vládci i krásnými vílami. Jméno získala po své slavné filmové předchůdkyni. Tehdy, během první plavby, cestovala skrytě; byla spíš sondou, která přinášela střípky světů nám povětšinou zapovězených, vzdálených a přesto tak blízkých. Netrvalo dlouho a díky společenským změnám se mohla, tentokrát již ochuzena o své registrační číslo, vydat i na oficiální výpravu a přinést nám dosud nepoznané.

V prvních letech nás Ikarie učila, rozšiřovala nám obzory a ukazovala, jak obří je svět fantastiky. Příznivcům science fiction představila světy hrdinů a čarodějů a milovníky výprav za princeznami a posvátnými artefakty pozvala na cestu nekonečnou prázdnotou posetou hvězdami. Poznali jsme Zlatý věk, novou vlnu i kyberpunk; autory od Asimova po Zelaznyho.

Osvětovou fázi vystřídalo období objevovací. Spatřili jsme nové světy forem, jakých nabývala fantastická díla v minulosti dávné i nedávné, na planetách rodokapsů jsme oprašovali jména fantastů ze šestákových románů, v bizarních končinách vesmíru si přičichli ke stále živým kultům a poznali nové proudy, směry – od magického realismu až po new weird – a pravidelně zabrousili do hájemství přízraků, démonů a nemrtvých. Objeveny byly i osobnosti, které stálá posádka přizvala na palubu, aby jí odvyprávěly své dech beroucí příběhy. Po 247 zastávkách však náhle a bez varování mise skončila; domovská základna ztratila zájem. Avšak posádka dokázala bez otálení přesedlat a s novým korábem pod staronovými solárními plachtami chytila čerstvý sluneční vítr.

Dnes je XB-1 svobodným plavidlem, na němž se můžeme každý měsíc svézt a zásluhou stálých i příležitostných členů posádky se pravidelně nechat unášet do nadpozemských krajů. Zanedlouho oslaví záslužná mise naší malé české (a slovenské) lodi třetí výročí. Přejme jí, ať nepoleví a my si ji můžeme na každém stánku stopnout. Stále je co objevovat, stále je co číst. Příběhů je nepřeberné množství, fantazie bezbřehá, vybere si každý.

Příjemnou zábavu…

Jakub Marek

KATEGORIE DRUHÁ: DOMÁCÍ FANTASTIKA

Knižní ceny v této kategorii: Zlato Arkony od Juraje Červenáka, 

Křižník Thor od Františka Novotného a Ve službách klanu od Miroslava Žambocha.

Zde se cítili jako ryba ve vodě především věrní čtenáři domácí fantastiky. Variace možných úvodníků na toto téma byla nesčetná, mohli jste si jednoduše vybrat, cokoli vás napadne. Nemuselo jít pouze o domácí SF/F literaturu, věnovat jste se mohli našemu fandomu, conům či situaci na domácím trhu a možným změnám, které nás čekají…

VÍTĚZ:

Léto – čas conů

Na cony nejezdím. Nikdy. Jednak jsem člověk veskrze nespolečenský (ano, to je bohapustá výmluva), jednak by bylo nutné s sebou vzít malé děti. Ty by sice na conu určitě předvedly nejednu veselou scénu, ale ta by rozhodně nebyla tématicky zaměřená, spíš by to byl cirkus. Kdysi jsem podnikla jednu krátkou návštěvu Fénixconu, z čiré zvědavosti, a musím říct, že se jednalo o veskrze pozitivní zážitek. Nicméně mne na conech ještě pár let, díky drobotině, nikdo neuvidí.

I když se neúčastním, mám o conech dostatek informací, a to jak ze stránek časopisu, tak od přátel osobně nebo z facebooku. Tímto zdravím české Bronies, jejichž existence mne, jako matku předškolačky, potěšila. Vidět fotku s lehce oplácanými neoholenými třicátníky, kteří se přestrojí za duhové poníky, je zážitek. Ať vám ta dobrá nálada vydrží do dalších let, pánové. Snad vás potkám osobně a uslyším, jakými hlásky ta malá uskákaná stvoření imitujete.

Existuje ovšem ještě jeden naprosto nečekaný zdroj, ze kterého čerpám informace v létě. Léto totiž obvykle trávím na chatě, téměř na samotě, přes kilometr od nejbližší vesnice s asi desítkou stálých obyvatel. Hned ve vedlejší vesnici je ovšem samoobslužný obchod, centrum veškerého kulturního dění v okolí. Když jsem se tam jednou, nic netušíce, probírala nabídkou zboží, zaslechla jsem rozhovor skupinky dvou prodavaček a místního zemědělce. Tvářili se spiklenecky, téměř se ohlíželi, aby věděli, kdo všechno může tu tajuplnou záležitost zaslechnout.

„No, já jsem tady jednoho z nich viděla. Víte, jak choděj divně oblečený.“ „Jo, to oni se tam sjíždějí každý rok, takový ty … divný, prej nějaký ufo.“

A pak si ještě chvíli šuškali o prapodivných postavách, které se na začátku prázdnin účastnily Festivalu Fantazie v blízké Chotěboři. Nebozí účastníci, asi netušili, jak působí na obyvatelstvo přilehlých vesnic. Ale mně tím rozhodně zvedli náladu. A tak se těším, až zase přijde léto, pro mne čas conů.

Kateřina Seinerová

FINALISTÉ:

Konec knih

Budoucnost patří elektronice, tištěné knihy jsou mrtvé. Odejdou za logaritmickými pravítky a sálovými počítači na šrotiště dějin. Týká se to všech knih obecně, tedy i fantastiky – jak scifáren, které vycházejí v nízkých nákladech, tak i fantasy bestsellerů. A skutečně, knihkupci a nakladatelé svorně naříkají na stále nižší prodeje, ze kterých však viní zejména zvýšení DPH.

Knihy jsou mrtvé maso! Přesto bylo v polovině května na holešovickém Světě knihy narváno. Takže doufám, že stejně jako film (úplně) nezabil divadlo a televize (úplně) nezabila film, tak ani elektronická kniha (úplně) nezabije knihu tištěnou. A stejně jako můžeme vidět divadlo ve filmu a filmy v televizi, stejně tak dávají elektronické knihy další příležitost knihám papírovým. A podobně, jako vznikaly televizní inscenace, které se nikdy neobjevily na divadelních prknech, tak budou vznikat i e-knihy, jejichž text nikdy neokusí papíru.

V rámci Světa knihy proběhlo i tradiční vyhlášení a předávání cen Akademie science fiction, fantasy a hororu, letos ve dvanácti kategoriích. Zmíním jen kategorii Časopis roku, kde vyhrála Pevnost. Ta je konkurencí xbéčka – ovšem jen v rámci kategorie, nikoli na časopiseckém trhu. Pevnost mohla vyhrát i kategorii Počin roku, a to za své znovuvzkříšení. Jakožto autor i čtenář cítím podobnou úlevu, jako když po zániku Ikarie vznikl zcela nový skvělý časopis XB-1. Při vší úctě k dalším titulům jsou tyhle dva časáky prakticky jediné, které zveřejňují povídky, a to dokonce i žijících českých autorů.

Časopisy jsou nenahraditelné! Zejména pro četbu u jídla. Nevadí u nich tolik, pokud je člověk nechtě polije polévkou, omastí omastkem či zakrvaví kečupem (omlouvám se bibliofilům, pro mě jsou časopisy spotřební zboží). A hlavně – nezavírají se jim listy jako u knih, nepomatlá se jim displej jako u tabletů a nenapadají drobečky do klávesnice jako u počítače.

Žijte dále, knihy a časopisy! I sebevětší pitomina totiž vypadá dobře, když se objeví vytištěná krásnými písmeny na papíře. Stejně jako tento úvodník.

Jan Kovanic

Možná to znáte…

Možná to znáte. Koupíte si denní tisk a první, co učiníte, je jeho obrácení na zadní stránku, kde se většinou vyskytují sportovní zprávy. Není to vůči novinářům či nakladatelům nespravedlivé? Ne, všichni, kteří tak opakovaně činíme, přece bezpečně víme, že vzadu se skrývá něco, co nám dokáže říct, jestli se dá číst i předešlý text. Noviny sice nejsou klasickým literárním dílem (kdo si to přesto myslí, ať přijme mou upřímnou omluvu), ale tento zlozvyk nám zůstává.

Často se mi totiž stává, když se začtu do nějaké povídky, novely či románu, že mě zaujme některá postava víc než ty jiné. Začnu jí upřímně držet palce, přičemž je lhostejné, jestli je neustále v centru dění nebo plní pouze vedlejší roli. Snažím se odhadnout úmysly autora a věřím, že mě bude doprovázet až do samotného a jakéhokoliv konce. Očekávání jsou většinou natolik velká, že téměř mimoděk nalistuji závěr kapitoly či celého díla a snažím se objevit, jestli se zde stále objevuje. Nezajímá mě pointa, přestože někdy člověk neodolá a kus si přečte, ale pouze přítomnost dané postavy. Velmi mě potěší, když ji tam objevím a dvojnásobně, když má zásadnější vliv na celkové vyznění díla. Jsem tudíž nadmíru spokojen a autor u mě získává plusové body. SF a fantasy díla nejsou výjimkou, možná k podobnému postupu svádějí ještě více než ty ostatní. Určitě nejsem sám, který takto listuje, ale mnozí by podobné „provinění“ jistě nepřiznali.

Nezdá se vám to správné? Zamyslete se, kolikrát jste něco podobného učinili vy. Vždyť mnoho autorů různých literárních žánrů opakovaně přiznává, že svá díla píší tzv. od konce, kdy znají pointu a tu pak rozvíjejí. Kolik čtenářů se v této souvislosti zajímá o pracovní postup autora, když je pro ně rozhodující výsledek? A není pro tvůrce i jeho dílo nejlepší vizitkou, když je čtenář pohlcen a plný očekávání? A pokud to někdy nevyjde a já hledám marně, povzdechnu si a neméně dychtivě čtu dál. Zajímá mě totiž i to, jak autor mou postavu odsunul na vedlejší kolej. Výsledek je ale nakonec stejný – dílo je přečteno…

Radim Žižka

KATEGORIE TŘETÍ: SVĚTOVÁ FANTASTIKA

Knižní ceny v této kategorii: Půlměsíční trůn od Saladina Ahmeda,

Zoo City od Lauren Beukesové a Sto tisíc království od N. K. Jemisinové.

Zdála se vám první dvě témata příliš úzká? Omezovala vás v rozletu? Pak bylo téma světové fantastiky určené právě pro vás. Opět jste se nemuseli omezovat pouze na zahraniční SF/F literaturu, ať už šlo o anglo-americkou, ruskou, polskou či snad marťanskou. Nebízely se různé trendy současnosti až po možné literární vlny budoucnosti. Revoluce spojená s nastupujícím online a elektronickým čtením. Soumrak, jenž se snáší nad žánrem science fiction. Jednoduše jste mohli napsat o čemkoli, co se jakkoli váže k tématu světové fantastiky.

VÍTĚZ:

Zahraniční fantastika

Můj úvodník na tohle téma bude veskrze politický.

STOP!

Nezahazujte časopis a neproklínejte mě. Nebudu tu psát kdo, kde a co zase ukradl, rozkradl nebo přemístil a nebudu ani rozebírat virózy pana prezidenta. Důvod je prostý. Jsem jmenovaného přejeden natolik, že mám strach o obsah svého žaludku, naši čtenáři jistě rovněž. Politický bude proto, že o zahraniční fantastice, o které nevím takřka nic, musím ještě nějakou dobu fundovaně hovořit. Což je jev v politice velmi častý a řekl bych pro politiku typický. Takže nadechnout a jedeme!

Zahraniční fantastika je velice obsáhlá oblast, nelze na ni nahlížet jen z jednoho úhlu a neexistuje ani jednoduché a samospásné řešení. (Všímáte si? Už se vžívám do role…) Je nezbytné na zahraniční fantastiku pohlížet komplexně. Budeme muset najít konsenzus průchodný napříč celým politickým spektrem. (Teda co to plácám. Zase tak moc jsem se do role vžít nechtěl.) Samozřejmě jsem myslel průchodný napříč celou redakcí. Při hledání řešení a východisek jistě využijeme konzultací s erudovanými odborníky, namátkou pan Šust nebo páni Jiran a Ríša.

Jejich dlouhodobě stabilní názory a široká znalost problematiky budou jistě přínosem pro řešení, které musí být dostatečně systémové a transparentní. Nutno dodat: Námi hledané řešení bude velmi reformní a stávající systém povznese na výši celospolečenského zájmu. Nebude to jen populistické plácnutí do vody, jako to dělají druzí. Zároveň se pokusíme oslovit širokou čtenářskou obec, nám totiž na našich čtenářích záleží!

Jakým směrem tedy zahraniční fantastiku povedeme? Nejlepší bude ustanovit úzce zaměřenou komisi. Neradi bychom se totiž dopustili hloupých chyb a omylů našich předchůdců, na jejichž neschopnost doplácí řada čtenářů dodnes. Po najití komplexního řešení přistoupíme k hledání dostatečného množství systémových prostředků, tolik nezbytných pro hladký chod a rychlé uskutečnění našich záměrů…

Teď vidím, že nám vymezený prostor je naplněn. Budu se těšit na příště…

Jaromír Vykoukal

FINALISTÉ:

Vlakem či autobusem do cizích světů

Kdekdo na ně nadáváme. Prostředky hromadné dopravy, kde je v létě nedýchatelno, v zimě příšerně přetopeno, často nehezky páchnou… ale zase na druhou stranu se jedná o báječné místo na čtení. Stačí odfiltrovat tyhle vjemy, sednout si nejlépe na sedačku u okna, vyštrachat knihu, literární časopis nebo čtečku a jako tradičně otevřít svou mentální bránu do jiných univerz.

Zatímco si vlak drandí třeba z Prahy do Ostravy, v knize před vámi na stolku nebo na klíně graduje děj. Jste tak začtení, že vás musí průvodčí vrátit do reality poklepáním na rameno. Vzhlédnete k němu a máte oči plné slz. On jen procvakne jízdenku a vůbec neví o tom, že novopečený vládce Sedmi království zrovna nechal dopadnout meč na hrdlo lorda Starka. Za jednu cestu žlutým autobusem povstávají a umírají celé galaktické říše. Někteří odvážnější čtenáři mohou mít četbu i opepřenou efekty navíc. Právě čtete pasáž, kde kapitán hvězdné lodi Enterprise vyhlásí rudý poplach a čelí palbě přesily, jednu ruku máte zavěšenu v poutku, v druhé knihu, přijde hrcnutí až sebou smýknete… to byli Klingoni? Ne, jen výtluk a objížďka.

Speciální disciplínou je začtení se do knihy tak, že minete cílovou stanici autobusu nebo čtete cestou k perónu metra, nezvednete oči na cedule (jezdím tu snad denně, ne?) a až plechová huba zahlásí konečnou stanici, zjistíte, že jste jeli na úplně jinou stranu. Ale co už, přejdete prostě zpátky a Case zatím pomocí kyberviru paralyzuje zionskou kryptu Tessier-Ashpoolů.

Někomu krátkodobé čtení nestojí za to, většině však ano. Protože ona droga, kterou tak úzkostlivě potřebujeme, ta povinná denní šleha bezpečného dobrodružství, aspoň kratičké interakce se svou milovanou postavou a nových vjemů je stále ještě legální, dopřávejme si ji maximálně tam, kde to jde. A pokud ne knihu, tak třeba „jen“ tento časopis. Čas je relativní a poslední dobou ho bývá na aspoň drobné odchýlení se od každodenních starostí čím dál tím méně. Nenechme se okrádat ani o ty nejmenší fragmenty, které ještě můžeme dostat.

Vendula Brunhoferová

Je světovka světová?

„Českou sci-fi nečtu,“ slýchávám.

Předsudek, že český tvůrce není stejně kvalitní jako jeho zahraniční protějšek, je už naštěstí na ústupu. Přesto řada čtenářů raději sáhne po cizím, nejlépe anglosasky znějícím jménu na obálce. Důvod? Překladová fantastika vytváří dojem jakési světovosti, prověřenosti autora čtenáři z celé zeměkoule. Malého českého tvůrce ve světě nikdo nezná, americký vyšel ve všech jeho koutech. Dostává se vám ovšem se zahraniční fantastikou do rukou dílo světového formátu?

V knihkupectvích panuje hlad. Hlad po bestselleru. Každý měsíc jsme bombardováni novinkami, jichž se v zahraničí (údajně a snad i reálně) prodaly miliony výtisků. Křičí na vás svými blurby z per věhlasných autorů i recenzentů, ohánějí se pozicemi z prodejních žebříčků, oslňují lesklými obálkami. Zaplatíte za ně nemalou sumu, otevřete na první straně a… vypadne na vás brak. Zanadáváte si a další měsíc jdete do knihkupectví pro další bestseller. Ten minulý se už, ehm, neprodává a utíká přes ulici do Levných knih.

Což o to, kvalitní bestsellery existují, nikoli ale v míře, jakou si žádá trh. Takový Stephen King vydá knihu jednou za rok, ale co po zbytek roku. Uprázdněné pozice vyplní módní „něcojako“ – produkt, který pod tvrdým nátlakem knižního byznysu poznala i česká knihkupectví. Stalo se trendem, že vám prodejce nabízí „něco jako Pána prstenů“, „něco jako Harryho Pottera“, „něco jako Star Trek“. Pokud aspoň s jedním titulem uspěje, podstrčí vám příště „něco jako něco jako Pána prstenů“. Regály tak zaplňují deriváty z derivátů. Příkladem budiž upírská romance Stmívání, jež je derivátem drakulovských příběhů a stala se základem fan fiction, která je pro změnu podkladem populárních Padesáti odstínů šedi, jež už naštěstí opustily hájemství fantastiky a fanové nemusí hořekovat nad úpadkem žánru.

Ovšem literatura není o tom být „něčím jako…“ Sám čtenář žádá originalitu, autorskou invenci, hřejivý příběh, který není jen chladným výrobkem. Taková kniha ale není cool ani sexy. Řešením se stávají povětšinou nízkonákladové antologie či literární časopisy. Už ze své podstaty dokáží podat průřez žánrovým vývojem a novými trendy. Jistě, jméno jako King, Gaiman, Asimov na obálce vypomůže, sbírka příběhů nás ale donutí objevovat nová jména, poznávat zákoutí žánru, rozšiřovat si obzory, myslet; od toho přece literatura je. Světovou je proto, že přinutí k zamyšlení Skota, Japonce i Čecha. Otevřete tedy zahraniční rubriku XB-1 a možná příště v knihkupectví minete bestseller a dáte šanci skrytému pokladu…

Jakub Marek