Kniha jako symbol pokušení (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 30 června 2016 15.30

Španělský autor Arturo Peréz-Reverte patří k nejčtenějším a nejpřekládanějším současným autorům z Pyrenejského poloostrova. Však se také i na našich knižních pultech již objevila šestice románů tohoto spisovatele narozeného v přístavním městě Cartagena. Nejznámějším z nich je bezesporu Dumasův klub aneb Richelieuův stín, k jehož popularitě přispěla i filmová adaptace Romana Polanského Devátá brána s miláčkem žen Johnny Deppem v hlavní roli. Kniha vydaná v originále roku 1993 se nyní, po letech, kdy byla v našich knihkupectvích beznadějně vyprodána, dočkala druhého vydání. Není nic snazšího, než si dílo, které přivádí vášnivé čtenáře do míst jim tak blízkých, připomenout v následujících řádcích…

Kniha je poctou milovníkům literatury, vtahuje nás do vzrušujícího prostředí bibliofilů, neústupných obchodníků s knihami, zapálených sběratelů, antikvariátů s policemi plnými knih nejrůznějšího zaměření a nekompromisních odhadců cen. Všude tam, kde se vyskytuje odvěká láska všech, kteří propadli kouzlu knihy jako takové. Kniha, respektive dvě knihy jsou v tomto románu středobodem veškerého dění. Avšak abychom mohli v jejich jménu jednat, potřebujeme hlavního hrdinu. A přestože Dumasův klub lze v jistém smyslu označit za detektivní thriller, není jím udatný rek, avšak nadmíru cynický znalec knih, jenž se navíc vyzná v obchodních strategiích, které nejsou hodny gentlemana s vybranými způsoby.

Lucas Corso je vlastně vychcaný hajzlík. Ovšem nadmíru sečtělý, sebevědomý a až nezdravě cílevědomý. Se známými detektivy jej pojí schopnost bystré dedukce. Jako agent na volné noze pracuje pro ty nejvýznamnější a nejbohatší knižní sběratele z celého světa a má pověst muže, jenž vždy dosáhne svého, i když často hraje s cinknutými kartami. Ideální člověk pro ty, kteří jsou v touze po rozšíření své knihomilské sbírky ochotni udělat cokoliv. Od jednoho takového dostane Corso novou zakázku, v níž jde o ověření pravosti jedné kapitoly legendárního románu Alexandra Dumase Tři mušketýři. To je pro knižního detektiva rutina, a tak souběžně přijme od jiného klienta zajímavější zakázku, která se týká záhadami opředené knihy De Umbrarum Regni Novem Portis – Devět bran Říše stínů, cenného satanistického díla, jehož se v soukromých sbírkách dochovaly pouze tři exempláře.

Vydání knihy se datuje do roku 1666 a o rok později byl její tvůrce inkvizicí upálen na hranici. Traduje se, že při tvorbě mu napomáhal sám Lucifer a že s pomocí knihy lze otevřít brány pekla, vyvolat ďábla a dosáhnout černé nirvány. Sběratel a vyznavač okultních věd tak chce Corsovým prostřednictvím zjistit, který z dochovaných exemplářů je tím pravým. Knižní expert se vydává na cestu do Evropy za zbývajícími dvěma svazky, aby pomocí historiků a znalců splnil úkoly. Avšak obě zadání se začínají podivně prolínat a vypadá to, že Alexandre Dumas a jeho Tři mušketýři mají s Devíti branami mnoho společného.

Ďábel totiž nikdy nespí a Corsovi se při pátrání připlete do cesty záhadný a nebezpečný muž, jenž má chování Rocheforta z Mušketýrů a na tváři jizvu, kterou si Lucifer označoval své nohsledy. Jinou tajemnou postavou je záhadná dívka, jejíž jméno je shodné s jednou literární postavou z Doylova Sherlocka Holmese. Korunu prolínání literární mystifikace a reálného světa nasazuje fakt, že adresa trvalého pobytu oné dívky je londýnská Baker Street 221b. Najednou jako by mnozí, kteří Corsa v jeho případu obklopují, jednali podle dávno napsaného literárního mustru. Zdá se, že jej pronásledují temné síly, které si s jeho osudem nehezky zahrávají. Neviditelné mocnosti mu nasazují smrtící smyčku kolem krku, ovšem hrdina se ve své zarputilosti nehodlá vzdát a touží vše dotáhnout do konce. Za každou cenu.

Arturo Peréz-Reverte ve své knize ukazuje nejen úctyhodnou sečtělost tím, jak různá literární díla a jejich postavy do příběhu zakomponoval, ale rovněž řádnou porci rafinovanosti ve způsobu, jakým své znalosti využívá. Se čtenářem hraje podmanivou magickou hru, jejíž pravidla zná jen on sám. Dumasův klub bývá nejčastěji přirovnáván k dílům dvou výrazných postav současné literatury, Umberta Eca a Dana Browna. Pokud na tento příměr přistoupíme, musíme konstatovat, že Peréz-Reverte se pohybuje někde mezi nimi. Prvního jmenovaného připomíná především nadmíru květnatým jazykem a bohatou slovní zásobou. Nestává se, že by se slova příliš opakovala a pro stejné věci umí použít širokou škálu termínů. Přesto zůstává přístupný běžnému čtenáři a nepouští se na tenký led filosofických disputací. Zároveň však není tak prvoplánový, odhadnutelný jako Brown. Na rozdíl od něj se mnohem více se zabývá psychologií a charaktery svých postav.

Cynický Corso je vykreslen s grácií a v závěru se díky němu dočkáme i zručného psychologického rozboru postavy pronásledované neuchopitelným zlem. Autor si také výrazně dopomáhá znalostí reálií, které jen tak povrchně neodbývá. Vedle románu s mystickou detektivní zápletkou se tak čtenáři dostává i výborného průvodce dějinami literatury. Rozehrání nekalých mocenských praktik mu jistě umožnilo vystudování politologie a reportérská praxe pro noviny i televizi zase ke zjišťování těžko ověřitelných střípků ze života uznávaných literátů, které do svého důmyslného díla zahrnul.

Román rozhodně není další Šifra mistra Leonarda ani Jméno růže a dokonce to není ani filmová Devátá brána, neboť kniha se s filmem v mnoha ohledech rozchází, a to dokonce i v samotném závěru. Polanski si z Dumasova klubu vypůjčil jen určité motivy, takže i ti, kdož zhlédli film, nezůstanou nijak ochuzeni. Všechny pak kniha zaujme čtivostí, kterou nikterak nenarušuje ani množství uváděných literárních faktů, zábavností, o kterou se často stará hlavní postava, a v neposlední řadě napětím, jež se autorovi daří držet až k závěrečným stránkám.

Dostává se nám netradičního napínavého příběhu, jenž netrpí podbízivostí a dokáže chytnout za srdce každého milovníka knih. Dumasův klub se stal na konci minulého století evropským knižním bestsellerem, avšak bez problému funguje i dnes, dokonce i po opětovném přečtení. Závěrem musím pochválit obal nového vydání, jenž s knihou příjemně ladí, neboť evokuje kožené vazby starých knih z opečovávaných sbírek. Škoda jen, že se nakladatel nepřiklonil k pevné vazbě.