Dobrodruh s bezbřehou fantazií (recenze)

Autor Roman Bílek | Aktuality | Čtvrtek 4 února 2016 9.30

V loňském roce se konečně alespoň nějaké pocty v podobě zmapování inspirativní a plnohodnotné tvůrčí kariéry dočkal režisér s fantazií v srdci, Karel Zeman. K příležitosti nedožitých 105. narozenin vyšla obsáhlá kniha Karel Zeman a jeho kouzelný svět a byl představen dokumentární snímek Tomáše Hodana Filmový dobrodruh Karel Zeman, jenž se také zabývá nezměrnou touhou jít za vytýčeným osobním snem, stejně jako následnou pestrou filmařskou kariérou. V kontextu úspěchu a obdivu, jakého se Karel Zeman dočkal v celosvětovém měřítku, jsou tyto dva počiny poněkud trpkým zadostiučiněním, kterého se mu u nás konečně dostalo. Vezmeme-li v potaz, jaké osobnosti, filmoví tvůrci, případně celebrity se dočkaly filmových medailonků, knižních publikací či jakýchkoli jiných poct ve veřejném prostoru, nemohu se zbavit pocitu, že tento dodnes nedostižný režisér a jeho tvorba byly v našich končinách nestoudně opomíjeny.

Za celým dokumentem, který se následně rozvinul do mezinárodní spolupráce, stojí bývalý student FAMU a spoluzakladatel filmové produkce Punk film, Ondřej Beránek. K počáteční inspiraci ho přivedla vlastně náhoda. Podílel se na otevření Muzea Karla Zemana a Ludmila Zemanová, dcera režiséra, která se na výrobě dokumentu rovněž podílela, tehdy přeložila množství materiálů mapujících život i tvorbu jejího otce. Celý dokument tak můžeme rozdělit do několika rovin. První z nich je Zemanův životní příběh, kdy se dozvíme o rozvodu rodičů, absolvování ekonomické školy, studiu výtvarnictví ve Francii na soukromé škole, plnění vojenských povinností v jezdeckém pluku, cestování po světě, které mu přineslo mnoho inspirací do budoucna, či o vrozených technicko-kutilských dovednostech, jež ho dovedly ke konstrukcím kamer a jejich vylepšování.

Krátce nahlédneme i na jeho předfilmovou profesní kariéru, kdy začínal jako aranžér výloh pro firmu Baťa, aby se díky svému talentu a zápalu dostal až na vedoucí pozici v aranžérském oddělení. V té době Baťa založí známá filmová studia, která měla prioritně sloužit k reklamě a propagaci v rámci krátkého filmu. O Karlu Zemanovi coby vítězi soutěže o nejlepší výlohu je natáčen jeden z prvních snímků. Filmovému štábu Zeman ukáže své amatérské filmařské pokusy, díky kterým dostává nabídku práce ve zlínských filmových ateliérech. Poté už to šlo všechno lidově řečeno ráz na ráz. Dokument připomene všechnu Zemanovu filmovou tvorbu, která začíná spoluúčastí (spolu s Bořivojem Zemanem na vzniku původního filmu Hermíny Týrlové, který byl zničen při požáru v ateliérech) na krátkometrážním snímku Vánoční sen (1945), jenž získal v roce 1946 na MFF v Cannes Cenu za nejlepší loutkový film, až po poslední animovaný snímek – Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980).

„Vlastně bych moc rád Zemanovy filmy viděl znovu,

abych zjistil, zdali toho bylo víc, co jsem z nich „vykradl“.“

(Terry Gilliam)

Druhou rovinou jsou vzpomínky rodiny zastoupené Ludmilou Zemanovou, režisérovými spolupracovníky, mezi které patřil třeba Karel Hutěčka, Zdeněk Ostrčil či tehdejší asistent režie Karel Smyczek. Vyprávějí o jeho perfekcionismu a peripetiích, které jednotlivá natáčení často provázely. Magda Vášáryová a Emil Horváth ml. vzpomínají, jak se s režisérem setkali během natáčení jeho posledního hraného filmu Na kometě (1970), a předkládají pohled na jeho osobu z druhé strany filmové kamery. Nelze opomenout ani výpovědi filmového recenzenta a kritika Kamila Fily a trikového výtvarníka a supervizora filmových efektů Borise Masníka. Ti předkládají pohled na Karla Zemana v širší perspektivě domácí i světové kinematografie. A v neposlední řadě výpovědi světových tvůrců, které český režisér na jejich profesní dráze ovlivnil. Nejen milovníky fantastických světů určitě potěší účast Terry Gilliama, Tima Burtona, Paula Wellse, Koji Yamamury, Koseie Ona a dalších. Nezapomeňme ani na archivní záběry, ve kterých se objevuje samotný Karel Zeman.

Další z rovin filmu je projekt studentů filmového řemesla, kteří se snaží napodobit Zemanovu tvorbu za použití autentických filmových prostředků. Samozřejmě zjišťují, jak úmorná to byla práce v době, kdy ještě neexistovala vyspělá počítačová technika. Uvidíme i natočení duplicitní scény ze slavné Cesty do pravěku (1955), která byla zároveň prvním režisérovým kontaktem se světem celovečerního a hraného filmu. Natáčení scény se zúčastnili také tři ze čtyř původních představitelů hlavních chlapeckých rolí. Samotní herci pak natáčení berou s humorem a svojským nadhledem: „Jo. Byli jsme čtyři, ale jeden nám umřel.“

Dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman přináší důstojný pohled na tvorbu jednoho z největších světových režisérů, ale také ukazuje, že by se oněm dalo hovořit ještě mnohem více a vlastně je sám o sobě jen odrazovým můstkem do světa utkaného nezměrnou fantazií a perfekcionistickým tvůrčím přístupem. Snímek ukazuje muže, který svůj obdiv k loutkovému divadlu dotáhnul až k nenapodobitelným hraným trikovým filmům, jež opatřoval důsledně připravenými scénáři s detailně rozkreslenými scénami. Skromného režiséra, který dokázal ze svého kompaktního filmařského týmu vždy vymačkat maximum, a to způsobem, kdy sám šel příkladem a byl neúnavným hnacím motorem všech projektů. Filmaře, který šel vždy vlastní dopředu promyšlenou cestou a ani v šedesátých letech se nenechal ovlivnit svěží novou československou filmovou vlnou. Raději tvořil ve zlínských ateliérech, než by se přesunul na pražské kulturní výsluní. Přesto dokázal sklidit ovace a ovlivnit jiné tvůrce za oceánem i ve vzdáleném Japonsku, kde sklízel největší úspěchy. Exceloval na světové výstavě EXPO svou verneovskou adaptací Vynález zkázy (1958), filmem, který se poté stal nejprodávanějším tuzemským snímkem do zahraničí.

Tvorbě Karla Zemana se za poslední roky konečně dává onen potřebný a více než zasloužený respekt. Koneckonců ani závěr dokumentu se nevyhne zmínce o úpadku, který režisérovi připravila tehdejší společenská situace. Filmový dobrodruh Karel Zeman je tak prvním porevolučním vzdáním pocty této výjimečné osobnosti. Jistě by se dokumentu dalo vytknout, že to či ono si zasloužilo větší prostor, některé záběry v dokumentu nemusely být a jiné zase chybí, koncept mohl být odlišný… Jenže kritické smýšlení ani intelektuální moralizovaní nic nezmění na faktu, že Tomáš Hodan se jako první chytil materiálu, který měl být zpracovaný už dávno. K čemu by jinak měly sloužit fondy na digitalizaci, kinematografii či kulturu jako takovou, když si v nich neumíme vážit právě světově uznávaného kulturního dědictví?