Syrová dystopie, sci-fi thriller nebo akční teenagerovská romance? Divergence se pokoušela být tím vším – a nakonec nedokázala úplně dostát požadavkům ani jednoho ze zmíněných žánrů. Jak tedy dopadla? Na dystopii moc mírná a zcela postrádající hutnou atmosféru, na thriller málo svižná, na romanci s příliš nefunkčním zobrazením ústřední dvojice. Existuje navzdory tomu nějaký důvod, proč se jít na tento snímek podívat?

Divergence začínala se slibným základem: dystopickou společností rozdělenou do pěti kast, mezi nimiž lidé v dospělosti nemohou přecházet, odvážnou hrdinkou a námětem založeným na odlišnosti, která je v podobně rigidním světě považována za nebezpečnou. Tyto prvky ovšem nedokázala přetavit v příběh, který by diváka dostatečně upoutal. Dějová linka je dosti přímočará: Beatrice, narozená v kastě Odevzdanosti, dosáhla věku k podstoupení testu, který určí, do jaké z pětice frakcí patří. Může si pak sice zvolit jinou, ale své rozhodnutí už nikdy nemůže změnit – pokud v dané kastě neuspěje, bude bez frakce, na ulici, odkázaná na nedostačující pomoc členů Odevzdanosti. Beatrice ale z testu vyjde s neprůkazným výsledkem – mohla by patřit mezi Odevzdané, Vzdělané i Neohrožené. Je divergentní. Žena, která test prováděla, ji neudá, ale klade jí na srdce, ať svůj skutečný výsledek nikdy nikomu neprozrazuje, uvede Odevzdanost a v této frakci zůstane – jinak jí hrozí smrtelné nebezpečí. Beatrice se ovšem rozhodne přidat k Neohroženým, jejichž odvahu a sílu obdivuje. Prochází tvrdým výcvikem a sleduje, jak mezitím sílí hon na divergentní jedince a nabírá na obrátkách spor mezi Odevzdaností a Vzdělaností o to, kdo by měl vládnout. Beatrice zjišťuje, že na pořadu dne je násilný převrat, a pokouší se za pomoci několika málo přátel krveprolití zabránit.

Test a volba frakce, snaha projít výcvikem, odhalení spiknutí a protiútok – tak by se příběh dal shrnout, bez výraznějších zvratů či odboček. To by ale vůbec nemuselo vadit, kdyby se podařilo jednoduchou linii zpracovat dostatečně napínavě a poutavě. Při stopáži přes dvě a čtvrt hodiny ovšem působí většina filmu roztahaně a snímku by slušelo alespoň drobné zkrácení. Díky této skutečnosti také na povrch vyplavou nesrovnalosti, které byste jinak lehce přešli. Když jedna frakce vládne a poskytuje humanitární pomoc, další se zaměřuje na vědu a techniku, jiná na obranu, další na pěstování potravin a zbývající na soudnictví, kdo opravuje prasklé vodovodní potrubí, čistí okna a ulice, pracuje v prádelně nebo zpracovává potraviny, která jedna frakce vypěstuje? Snad neúspěšní členové frakcí, kterým nešla běžně určená práce, ale neskončili bez frakce? Předpokládám, že to vše je v knižní předloze uvěřitelně vysvětleno, ale stálo by za to řešení tohoto praktického problému alespoň naznačit i ve filmu. Výcvik rekrutů Neohrožených měl zřejmě působit velmi náročně a tvrdě, ale chvílemi vypadal jako místo, kam by si Ender ochotně zajel na dovolenou. Některé momenty filmu pak přímo nedávaly smysl: V jednu chvíli chtějí hrdinku někam odvést neznámí lidé, ale pak se na to zapomene a už to nemá vliv. Antihrdinové nikdy, když chtějí hrdinku nebo někoho z jejích přátel zabít, nevytáhnou vlastní zbraň a neudělají to hned, ač by mohli, ale pošlou dva nohsledy se zajatcem pryč – načež tito jsou přemoženi hrdinkou či někým zvenčí. Pokud se snad nerozhodnou pro tento scénář, nechají hrdinku několik metrů od zařízení životně důležitého pro mistrovský plán zápasit s jinou postavou. A když dotyčná hrdinka chce zabránit provedení tohoto plánu a ví, že se vše řídí přes počítač, utíká do místnosti s počítači plné nepřátel, místo aby jim jednoduše vytáhla z proudu přípojku, podél které běží.

Logické díry najdete v různé míře v každém filmu. Některé jsou jich plné od začátku do konce v daleko větší míře než Divergence, a přesto se vám líbí a nevyčítáte jim to. Proč? Obvyklým důvodem je to, že vás takové filmy dokázaly zaujmout. Upoutaly vás silným příběhem, rychlým spádem, nezvyklým zpracováním, zajímavou zápletkou či sympatickými postavami, a tak jste jim nesrovnalosti snadno odpustili nebo je přehlédli. Divergence mne bohužel natolik vtáhnout nedokázala, a tak jsem při sledování měla plno času všímat si nedomyšlených detailů, které by mi v jiném filmu třeba vůbec nepřišly na mysl. Nabízí se volné srovnání s další SF sérií se silnou hrdinkou v dystopickém světě, a to Hunger Games, jejichž první dva díly nedávno proběhly našimi kiny. Z tohoto srovnání Divergence nevychází nejlépe. Hunger Games dokážou díky způsobu zobrazení Kapitolu a využití motivu reality show fungovat jako satira. Nejsou v tom sice nijak zvlášť originální, ale cíle dosáhnou. Zobrazení dystopie v Divergenci je nemastné neslané, její svět působí jako naše obyčejná společnost naroubovaná na premisu pěti frakcí utvořených pro udržení míru po ničivé válce. Postrádá přesah i zajímavost. Na hrdince Beatrice sice není nic špatného, ale při jednoduchém scénáři nedostala její představitelka příležitost hrát, na rozdíl od Jennifer Lawrenceové v roli Katniss, která dokázala divákům prodat každou emoci své postavy a učinit ji životnou. Nefunkčním bodem Divergence je bohužel i romantická část zápletky, v níž značná část dialogů ústřední dvojice sestává z jednoslovných replik, nesměle odvraceného zraku na jedné straně a prázdného pohledu na druhé. Postavám jsem tenhle vztah nevěřila ani na okamžik.

Jiný snímek, jemuž se Divergence blíží premisou, je Equilibrium. Podobně jako Divergence má spíše nekomplikovaný, přímočarý příběh; tvůrcům se v něm ovšem velmi dobře podařilo vystihnout atmosféru dystopické totalitní společnosti snažící se ovládat životy svých členů. Díky tomu, zajímavé stylizaci a hereckým výkonům pak může divák snadno zapomenout na jednoduchost zápletky i logické nesrovnalosti. Společnost v Divergenci sice zpočátku není zdaleka tolik totalitární jako v Equilibriu, ručičky vah se tam ovšem vychylují a k demokracii má každopádně hodně daleko. Nic z toho ale ve filmu pořádně nevynikne a nedá se tomu patřičně uvěřit. Divergence má naštěstí i několik kladných stránek. Chvílemi dokázala zaujmout na počátku výcviku Neohrožených, při jejich terénních akcích a simulovaných testech psychické výdrže. Iniciační rituál Neohrožených se podařilo natočit opravdu pěkně. V zobrazení strachu trenéra rekrutů Divergence zamířila správným směrem pro zajímavý vývoj postavy, který bohužel úplně nevyčerpala. Vyhnula se happy endu, který by film nejspíš učinil nesnesitelným. Jsou to ale drobné ostrůvky štěstí v moři zmařeného potenciálu. Divergence je film o odlišnosti, který se ovšem nedokázal odlišit od tuctů jiných podobných filmů procházejících bez větší pozornosti plátny kin i televizními obrazovkami. Doufejme, že pokud budou zfilmovány i další díly této úspěšné knižní série, tvůrci se z prvního pokusu poučí.

Divergence

Akční romantická sci-fi, USA 2014, 139 min

režie Neil Burger, scénář Vanessa Taylorová a Evan Daugherty dle knižní předlohy Veroniky Rothové