V sérii článků Digitální vlna se budeme věnovat významným nebo alespoň zajímavým počítačovým hrám. Budou se zde objevovat legendární klasiky, které utvářely obraz o pojetí a možnostech herního virtuálního světa. Narazíme ale i na hry s netradičními nebo dokonce revolučními herními mechanikami, jež se z mnoha důvodů udržely mimo hlavní proud zájmu. A nebudeme se raději příliš věnovat retro hrám, které vyvolávají sice zaslouženou nostalgickou slzu, ale v současnosti už by neobstály. Pro první díl tu máme hned dvojici her, která vyšla před pár lety v upravené HD verzi, aby svými kvalitami oslovila další generaci hráčů: Ico a Shadow of the Colossus.

Ico se pro mnohé stalo přímo ikonickou hrou konzole Sony Playstation 2, však také jejímu vydání v roce 2001 předcházely dlouhé čtyři roky vývoje. Videoherní designér Fumito Ueda dokázal hře vetknout do té doby nevídanou atmosféru kombinací unikátní grafiky, ambientní zvukové stopy, vtahující hratelnosti založené na řešení logických hádanek a boji s příšerami a hlavně příběhu, který se před hráčem postupně otevíral v průběhu samotného hraní, nikoli pomocí několikaminutových animací. Ico je navíc japonskou hrou s příběhem japonského typu, nenabízí tedy odpovědi na všechny otázky a je otevřená hned několikero výkladům.

Ico je neohrožený chlapec, jehož vesničané uvěznili v hlubinách hradního komplexu. Yorda je subtilní dívka, kterou ohrožují stínová monstra vylézající za ní z jiného světa. Ico je hráčem ovládaná postava s plně vybaveným pohybovým rejstříkem, takže může šplhat, skákat, lézt po římsách, máchat klackem a dělat další vylomeniny. Na druhou stranu Yorda takovou silou nevládne a potřebuje často pomocnou ruku. Proto Ico vždy běží napřed a připraví pohodlnější cestu, případně zažene příšery na chvíli tam, kam patří. Interakcí mezi postavami je zavolání, které přiměje Yordu k následování a pokud jsou postavy u sebe, chytnou se za ruce. Fotografie dvojice běžící ruku v ruce po kamenném mostě se na jeden čas stala pro Playstation přímo definiční.

Ico je bez nadsázky videoherním Gormenghastem. Mervyn Peake napsal fantasy trilogii, do jejíhož středu umístil hrad jako hlavní postavu. Fumito Ueda udělal s hradním komplexem v Ico to samé, přičemž si dal dobrý pozor, aby se dalo dostat všude tam, kam lze dohlédnout, a zároveň aby věci, které pro postup ve hře nemají smysl, ve hře prostě nebyly. Díky tomu vzniklo prostředí, které na první pohled působí stroze, ale zároveň umožňuje plné vtažení do hry bez jakýchkoli rušivých prvků. Délka hry na první zahrání nepřesahující deset hodin je dnes spíše bodem k dobru a nedává žádný prostor hluchým místům s opakovatelnou hratelností.

Od vydání Ico uběhly čtyři roky a světlo světa spatřila hra Shadow of the Colossus. Grafickým pojetím jsou si obě hry značně blízké, Shadow of the Colossus se navíc pyšní úžasným orchestrálním soundtrackem. Herní princip staví na tom, že nejlepší částí her bývají většinou souboje se závěrečnými bossy. Proč tedy zdržovat hráče kosením stovek bezvýznamných nepřátel, když je možné navrhnout sadu originálních kolosů, kterým se bude muset hrdina postavit? Na každého obra pak platí něco jiného a jejich pokoření je vždy otázkou dobrého načasování, efektivního zacházení se staminou a udržení pevných nervů.

Příběh hlavního hrdiny se v Shadow of the Colossus točí kolem záchrany života milované osoby, ale zajímavé jsou i miniaturní příběhy jednotlivých obrů. Nejsou to jen tak náhodně poházené shluky polygonů v krajině, naopak žijí v prostředí, do kterého logicky patří. Každý z nich má nějaký účel, kterému slouží a pro který má dispozice. A po úspěšně završeném souboji se jen těžko odkládá ovladač, protože vždy přichází netrpělivé očekávání, jak bude vypadat ten další kolos a jestli to bude zase tak nevšední a velkolepé dobrodružství. Bude!

Her ve stylu Ico se v posledních letech příliš neurodilo, jsou to spíše drobky jako solidní Rain nebo působivá Brothers: A Tale of Two Sons. V případě Shadow of the Colossus lze najít podobné prvky v Souls hrách společnosti FromSoftware (Demon’s Souls, Dark Souls) a v hříčce Titan Souls. Nicméně spojit obě hry dohromady a minimálně v ukázkách slíbit návrat k nezaměnitelné atmosféře obou klasik dovede asi zase jen Fumito Ueda a jeho vývojářský tým Team Ico. Na loňské výstavě E3 byla představena několikaminutová ukázka z dlouho odkládané hry The Last Guardian pro konzoli PS4. Na letošním E3 už bylo oznámeno i datum vydání: 25. října se možná bude znovu psát historie.