Daniel Tučka pochází z Brna, ovšem v roce 2001 se za prací přestěhoval do Prahy. S první povídkou, kterou poslal do CKČ v roce 2008, se umístil na druhém místě a stejný úspěch zopakoval i v následujících třech ročnících. Debutový román, městskou fantasy Umrlčí tanec, vydal v roce 2012 v nakladatelství Straky na vrbě. Momentálně pracuje na steampunkovém románu s pracovním názvem Pelyněk. S jeho kratšími pracemi se můžeme setkat rovněž v různých povídkových sbornících (Kočas, Žoldnéři Fantasie, Ježíšku, kup mi plamenomet, Mlok), jen v XB-1 se prozatím neobjevil, což se snad jednou změní. Když zrovna nepíše ani necestuje, věnuje se svému zaměstnání v trikové postprodukci České televize.

Kdy tě poprvé napadlo, že se chceš stát spisovatelem?

Mohlo mi být osm nebo deset? První věc, kterou jsem zkoušel napsat, byla povídka o robotech. Myslím, že jsem ji nedokončil.

Kde bereš vedle práce a rodiny čas na psaní?

Nemám televizi, to je podle mě základní předpoklad k tomu, aby měl člověk víc času.

Čím ti učarovala fantastika, že ses rozhodl psát zrovna tento žánr?

V podstatě je to nejjednodušší způsob, jak začít. U nás prakticky (až na výjimky) neexistují soutěže, které by byly zaměřeny jinak než na tyhle žánry, a když chce člověk prorazit, tak musí nejdříve projít nějakým sítem soutěží. Samozřejmě to není jenom tím – fantastika mě baví v podstatě od doby, co jsem se naučil číst. Moje první „dospělá“ knížka byla nějaká verneovka, myslím, že Tajemný hrad v Karpatech nebo Ocelové město. Rád ale čtu a tvořím také nefantastickou literaturu.

A vydal jsi nějakou nefantastickou povídku?

No, kdysi dávno jsem psal dokonce i poezii, ta vyšla v lokálním sborníku, ale nefantastické povídky není moc kam posílat, a když to člověk zkusí, tak mu většinou odepíšou „děkujeme“. Je to o kontaktech, stejně jako fantastika, ale tam je alespoň nějaká možnost si ty kontakty vytvořit, třeba právě díky soutěžím. Kdežto u těch „normálních“ žánrů nemáte bez doporučení v podstatě šanci, protože nakladatel vlastně nemá jedinou referenci ani způsob, jak si vás otestovat.

„Když chce člověk prorazit,

tak musí nejdříve projít sítem soutěží.“

Je nějaký spisovatel, kterého považuješ za svůj vzor a inspiraci?

Jedním z lidí, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili, co se týče stylu i přístupu ke psaní, je nedávno bohužel zesnulý Jaroslav Velinský, známý také jako Kapitán Kid. Spoluzakládal Porty, byl písničkářem, trampem a kromě toho psal vlastně všechno. Science fiction, fantasy, detektivky – opravdu dlouhou řadu detektivek – a je to člověk, jehož povídka Den a noc v antologii Stalo se zítra (1984) je v historii české fantastiky považována za vůbec první fantasy. Líbí se mi jeho lidský přístup a vypravěčský styl. I když se to odehrává třeba na Marsu a hlavní postavou je detektiv drsné školy, je z toho pořád cítit ta jeho životní zkušenost, s níž dokázal své hrdiny přiblížit obyčejným lidem. Tenhle člověk mě hodně inspiroval.

Zkušenosti začal sbírat v Ceně Karla Čapka v letech 2008 až 2011.

Jakou nejlepší knihu jsi v poslední době četl?

Vlastně navážu na předchozí otázku: Mycelium od Vilmy Kadlečkové. Je to podle mě nejtalentovanější česká autorka a v době, kdy psala aktivně, jsem měl její knihy velmi rád. Mycelium mi přijde jako vyzrálý román se vším všudy a je na něm poznat, že se nepsal tři měsíce, ale deset let. Vilma Kadlečková je navíc příklad autora, který tvoří vlastní vesmír a až na výjimky se v něm i pohybuje. Já na to nemám dost trpělivosti. Kromě úplných začátků se skoro neopakuji v žádných hrdinech ani světech, baví mě stále zkoušet nové věci.

Takže žádné série se od tebe nedočkáme?

Absolutně ne. Vůbec nemám nic takového v plánu.

„Román má sklony vytvářet další světy

a další postavy, které žijí vlastním životem.“

Umrlčí tanec jsi měl v hlavě spoustu let, ale nakonec jsi ho napsal během několika měsíců. Překvapilo tě při psaní něco?

Překvapilo mě, jakým způsobem příběh roste. Člověk má na začátku docela přesnou představu, jak by to mělo vypadat, a už na prvních desítkách stran se od té představy začíná odklánět, a pak hledá most k bodu, který tam být má a musí, aby nakonec zjistil, že to, co z toho nakonec vzešlo, je mnohem zajímavější, než co si představoval. To je proces, který u povídek probíhá také, ale zdaleka ne v takovém rozsahu. Román má sklony vytvářet další světy a další postavy, které žijí vlastním životem. Kdyby si člověk nedal pozor, skončí u hodně rozvleklé ságy…

Co se ti psalo nejhůř a co naopak nejlépe?

Nejlépe se mi psal samotný úvod. První dvě, tři kapitoly, které má člověk celou dobu v hlavě, kdy musí představit postavy a ukázat čtenáři, o co půjde. Ty jsem napsal naráz zhruba během čtrnácti dní. A pak se člověk dostane do místa, kdy musí začít přemýšlet, jak dospět ke konci a zároveň udržet rozumnou délku. Myslím, že tenhle moment zná každý autor.

Kdyby tě potkala Meluzína, co by si o tobě myslela a na co by se tě zeptala?

Nejspíš by mi hrozně vynadala za svůj vzhled a chování. Myslím, že by řekla něco jako „Ale človíčku, prosím tě, dyť já vypadám jak nějaká běhna!“ A pak by se mě zeptala, jestli o ní hodlám v budoucnu psát nějaké pokračování. Existují totiž příběhy, které jsem vytvořil kdysi dávno, odkazující na svět Meluzínina původu, ale teď mám tolik plánů do budoucna, že se k tomu jen tak nedostanu.

„Steampunk je subžánr,

ke kterému jsem se dostal náhodou.“

Název knihy Umrlčí tanec je opravdu chytlavý a nádherně knihu vystihuje. Jak tě napadl?

Tohle byla možná věc, která se vymýšlela nejhůř! U některých textů znáte název dopředu ještě před začátkem tvůrčího procesu, tady jsem psal bez názvu a teprve po dokončení jsem s přítelkyní probíral několik desítek různých variant, až z toho vyšel Umrlčí tanec. Nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak to teď vypadá.

V letech 2010 až 2011 se zúčastnil rovněž literární soutěže Žoldnéři fantasie…

Na jakou z tvých povídek nebo knih se můžeme těšit v dohledné době? Zdá se, že jsi v poslední době přímo propadl steampunku…

Steampunk je subžánr, ke kterému jsem se dostal náhodou. Věděl jsem, že existuje, a viděl nějaké filmy s touhle tématikou, ale nápad něco takového vyzkoušet jsem dostal až v okamžiku, kdy moje přítelkyně psala absolventskou práci na téma steampunkové odívání. K tomu jsem si nastudoval spoustu materiálů  – co to vůbec steampunk je, jakým způsobem se projevuje vizuálně, literárně, hudebně, takže jsem povídku, kterou jsem mezitím nosil v hlavě a měla se odehrávat v jakémsi pseudostředověku, nakonec zasadil do steampunkových kulis. Jmenuje se Hex Libris a vyjde v nejbližší době ve sborníku Legendy: Prokleté knihovny u Strak na vrbě. Jiný text se objeví v antologii Kniha bolesti slovenského vydavatelství Artis Omnis, která by také měla vyjít letos a potkáte v ní známá i méně známá jména, jejichž společným tématem byla právě bolest. Povídka se jmenuje Vrátit zpět a vychází z magického realismu. A konečně je tu další Mlok, sborník vítězných prací Ceny Karla Čapka, kde bude záhadologická (a záhadně pojmenovaná) povídka VVN.

A co připravovaný román Pelyněk?

V této fázi je koncepčně rozvržený a je potřeba ho jenom napsat (smích), aspoň z velké části. Mám svět, postavy, zápletky, vývoj děje, konec, jsou napsané některé scény nebo úseky a nějaký základ, ale bude to chtít spousty spisovatelské dřiny. Díky dlouhé přípravě se mi to může podařit třeba do roka.

„Každá postava je totiž svým způsobem

alespoň částečně odrazem autora.“

Pracuješ kromě Pelyňku i na nějakých dalších příbězích?

Ještě bych chtěl dokončit povídku do steampunkového sborníku, který inicioval Martin Stručovský a nyní se ho chopil vydavatel Michael Bronec. Měl by to být kratší text, volně předcházející světu Pelyňku.

Kdyby sis měl vybrat nějakou osobu – ať už fiktivní nebo opravdovou, žijící či mrtvou, se kterou by sis mohl promluvit, kdo by to byl?

Každý autor by si přál v první řadě potkat svoje vlastní postavy, ale možná bych dal přednost postavám jiných autorů, protože ty mě neznají a mohl bych se o nich dozvědět ledacos dalšího. Chtěl bych si třeba podebatovat s Gandalfem (protože má z celého Pána prstenů nejvíc rozumu). Docela mě lákají i hrdinové starší literatury. Jedna z mých nejoblíbenějších knížek byl Tajuplný ostrov a strávit nějaký čas mezi jeho hrdiny by mě asi naplňovalo mnohem víc, než s těmi svými. Každá postava je totiž svým způsobem alespoň částečně odrazem autora a být obklopen zhmotněním svých já… to by si asi nepřál nikdo.

Co je tvou největší inspirací a motivací k tomu, abys mohl v psaní pokračovat?

Hodně autorů mluví o psaní a tvoření vůbec jako o potřebě. Stejně jako malíři vytvářejí obrazy, sochaři sochy, tak člověk, který má nějaké literární ambice nebo nadání, musí psát, to jinak nejde. I když z toho kolikrát není vůbec nic. Někdo se baví pasivně, chodí na filmy nebo ty knížky čte, mně ale přijde daleko zajímavější je tvořit.

„Možná bych dokázal ztvárnit libovolně zadané téma,

jenže výsledek by mě vlastně netěšil.“

Pokud by sis měl vybrat mezi vydáním úspěšného bestselleru, který ti vydělá balík, ale rychle se na něj zapomene, a napsáním knihy, kterou lidé ocení až po tvé smrti, co by sis vybral a proč?

Vzhledem k tomu, že se psaním neživím, vybral bych si druhou možnost. Moje současná práce mě naplňuje a nemám důvod, abych se pokoušel profesionalizovat to, co vnímám jako koníček a odpočinek. Myslím, že kdyby to člověk udělal, tak o tu radost z psaní přijde. Z toho důvodu bych nechtěl pracovat na zakázku. Možná bych dokázal ztvárnit libovolně zadané téma, jenže výsledek by mě vlastně netěšil.

…a zůstal jí věrný i v pozdějších ročnících včetně toho letošního.

Jakou radu bys dal svému třináctiletému já?

Piš dál a nemysli si, že to, co teď smolíš, ti někdo vydá! To si musíš hochu pár let počkat.

Věříš na autorský blok? Potkal tě někdy?

Věřím na spoustu věcí; vím, že jsou, i když jsem je nikdy neviděl. Třeba čarodějnice, možná i víly  – no, spíš ty čarodějnice… Autorský blok mě ještě nepotkal, zatím mám problém kdy a jak všechny nápady zpracovat. Až to jednou nastane, půjdu asi do literárního důchodu. Jinak mám občas autorskou lenost, nejspíš za to můžou ty zlé síly…

Je nějaká otázka, kterou jsi vždycky chtěl, aby ti někdo položil, ale nikdy to nikdo neudělal?

Máš pocit, že jsi už v životě dosáhl všeho, co jsi chtěl? Odpověď je víceméně kladná.

„Spisovatel nepíše primárně kvůli tomu,

že to někoho baví, ale protože se tím baví sám.“

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Kupodivu to není první kniha – když se podíváte, co všechno je schopný někdo vydat… Jiná věc jsou soutěže. První místo mám zatím jen jedno (Rezavé ovce, Žoldnéři fantazie 2013). Pak vlastním slušnou sbírku druhých, toho si vážím vlastně víc, protože získat čtyřikrát za sebou stříbro v CKČ se podaří jen málokomu.

Kdybys psal svůj životopis, jaký by byl jeho název?

Když jsem asi rok hledal název pro potenciální sbírku svých povídek, věděl jsem určitě, že v něm musí být ovce. Rezavé ovce mi tedy přišlo jako nejlepší možné řešení; problém byl, že jsem v té době neměl povídku, která by se tak jmenovala. Takže nezbývalo nic jiného, než ji napsat. Jestli budu někdy psát svůj životopis, budu postupovat podobným způsobem.

Takže vymyslíš název a uděláš nějakou šílenost?

Přesně tak. Udělám něco, co se tomu bude blížit.

Jaký je tvůj největší sen nebo cíl spojený s literaturou?

Zrealizovat všechny ty nápady, které roky nosím v hlavě – a vidět je vydané. I kdybych za to neměl mít ani korunu. Samozřejmě budu rád, když se najde spousta spokojených čtenářů, ale – přiznejme si to – spisovatel nepíše primárně kvůli tomu, že to někoho baví, ale protože se tím baví sám.