Clive Barker se již za svého života stal legendou, popkulturní ikonou a své nadání dává na odiv jak formou psaného slova, tak i výtvarného umění či prostřednictvím filmové režie. Čeští čtenáři se s jeho tvorbou můžou setkávat už takřka dvě desetiletí, přičemž zásadní díla vychází stále znovu. Podruhé se objevuje také Noční rasa, nyní v novém překladu Milana Žáčka, který velmi obratně převádí autorovu imaginaci do slov, v nichž můžeme být s Barkerem na jedné vlně. Právě imaginace, fantaskní obrazy, a poetické vykreslení nestvůrnosti, jinakosti či dokonce nestoudné žádostivosti jsou úhelnými kameny Barkerova tolik uhrančivého jazyka. Můžeme se tak znovu vydat na pouť s Aaronem Boonem, neznámým (anti)hrdinou trpícím šílenstvím, rozpolceností a neschopností žít v souladu s většinovou společností.

Cítit se cizí ve vlastním těle musí být nesnesitelné, a proto i Boone vyhledá pomoc v podobě psychiatra Deckera, s nímž se dostane na stopu masových vražd, za něž má být zodpovědný. Namísto vyléčení propadá stále větší tísni, z níž jej není schopná vysvobodit ani jeho přítelkyně Lori, a nutkání vydat se k místu, které mu stále mlhavě prochází pamětí, k místu, k němuž má patřit. Vydat se na cestu k Midianu, malému městečku s velkým hřbitovem, domovem Noční rasy, bytostí uvězněných mezi světy, netvorů, „přeskupujících se poslů zítřejších těl a připomínky těl včerejších“. V jeho stopách se však pouští jak Decker s vlastními úmysly, tak i zoufalá a bezmocná Lori – Boone však vidí jen Midian. Ovšem aby se mohl stát jeho součástí a najít tak své místo, svou rodinu a svůj život, musí za sebou nejprve spálit mosty do minulosti.

Román Noční rasa se dočkal povedeného filmového zpracování.

Barkerovo dílo lze shrnout do jediného slova. Je Poetické s velkým P, a to i při vykreslování šílenství a děsů, hrůzy a bezmoci. Hrdinové příběhu jsou de facto postavy bez duše, Deckerovu roli v příběhu vnímavý čtenář prokoukne již při jeho představení a Boone se žene jen za svým snem. Můžeme se setkat i s logickou nepřesností v povaze obyvatel Midianu. Ale ani to nesnižuje velikost slov a vět Cliva Barkera, které mají blíže k básni než k čemukoliv jinému a evokují podobné pocity jako obrazy Hieronyma Bosche. Boonovo pachtění je jen touhou najít místo na život a stejné je i přání zrůdných ne-lidí, přesto je příběh nádherný právě pro svou poetičnost, a není ani tak strašidelný jako je smutný. Veškerá temnota pramení z xenofobie a z touhy ničit to, co neznáme a čeho se bojíme, nikoli z démonů toužících po klidu, ale z lidské duše. „Noční rasa je ve skutečnosti chvalozpěvem na nestvůrnost“, píše v doslovu Douglas E. Winter, a nemyslí tím nestvůrnost Barkerových představ, ale nestvůrnost lidí, která mnohdy nabývá daleko strašidelnějších podob, než samotná Noční rasa.

Clive Barker: Noční rasa, Laser-books, Plzeň 2012

brožovaná, překlad Milan Žáček, obálka Dominic Harman, 270 stran, 229 Kč