Přinést na plátna pokračování tak kultovní klasiky, jakou Blade Runner (1982) Ridleyho Scotta bezesporu je, musel být odvážný úkol pro všechny zúčastněné. Když se u nějakého díla opakují superlativy i po více než třiceti letech, všichni vědí, že s ním bude pokračování srovnáváno, což mu startovní pozici výrazně stíží. V rámci Hollywoodu se pokračováním příliš nedaří (výjimky jako Vetřelci nebo Terminátor 2 by se daly spočítat na jedné ruce). V případě nového snímku Denise Villeneuva (Zmizení, Sicario, Příchozí) to naštěstí neplatí. Blade Runner 2049 nejen ctí původní film ve všech myslitelných rovinách a nadhazuje podobné otázky, ale rovněž je opatrně nastavuje do nových rovin –příběhových i řemeslných…

Příběh nás ve srovnání s původním pátráním Ricka Deckarda přenese do třicet let vzdálené budoucnosti a změn se tu událo nemalé množství. Ať už jde o technologie, politiku nebo společnost celkově. Scénář je povedený a zápletka posunuje téma o lovcích replikantů (uměle vypěstovaných lidí – resp. otroků) zajímavým směrem. Nekopíruje, jde novou cestou a současně přihrává motivy, které rozumně sedí do místního bezútěšného světa. V některých ohledech se navíc mnohem víc blíží původní předloze Philipa K. Dicka než film Ridleyho Scotta. Hlavně v depresivnosti a emočně chladném světě posthumánní společnosti. Ve ztrátě iluzí, vnitřní prázdnotě a zmatenosti hlavního hrdiny, jenž se snaží své pocity utišit náhražkou ve formě moderních technologií.

V žádném případě nejde o nastavovanou kaši, nový snímek naopak nabízí řadu vlastních nápadů a myšlenek, což je v případě hollywoodských pokračování učiněný zázrak. Blade Runner 2049 diváka v úvodu seznámí s důstojníkem losangeleské policie K (Ryan Gosling), který při standardní misi objeví jistý artefakt. Bližší prozkoumání odhalí, že jde o jedno z největších tajemství světa, které může ohrozit křehkou stabilitu společnosti. Má o něj zájem i božským komplexem trpící korporátník Wallace (Jared Leto), který vlastní monopol na výrobu nových replikantů. Aniž bych prozradil více, doporučuji zhlédnutí původního snímku z roku 1982. Není to nutné v rámci samostatného příběhu, ale spousta detailů, narážek i scén znalé publikum pochopí lépe, než při návštěvě „naslepo“. Pokud vám navíc sedne tón a atmosféra klasiky, nebudete zklamáni ani tentokrát.

Je dobré předem vědět, že Gosling jako hlavní protagonista prakticky nesleze ze záběrů. Většinu času má přitom nasazený stoický nebo lehce trpitelský výraz (což je s ohledem na jeho život pochopitelné). Další postavy nemají zdaleka tolik prostoru jako on (včetně Harrisona Forda). Všechny jsou však zajímavě nastíněné a diváka bude zajímat, co se v nich odehrává. Za skvělé považuji i skutečnost, jak film působí. Časově se posunul od prvního Blade Runnera třicet let vpřed a výtvarníci na to mysleli. Staré analogové technologie se mísí s digitálními, design zbraní a aut vychází z těch původních, ale je inovován. Móda připomíná starou, ale i ta je jiná. Uvěřitelnost a pečlivá práce tvůrců je znát i v těch nejmenších detailech a je jedním z důvodů, proč je výsledek tak dobrý.

Podstatné je, že BR2049 nespadá do kolonky popcornu pro většinové publikum. Není to film pro pobavení. Je to příběh zaměřený na sdělení, pokládání otázek a atmosféru. Fázování je pomalé (na současné standardy hodně pomalé), a dovedu pochopit, že téměř tříhodinová stopáž bude pro mnoho diváků takřka neúnosnou. Tempo by skutečně mohlo být rychlejší. I kdyby se z filmu vystříhalo třicet minut, děj by klidně odvyprávěl to samé, a větší údernost ve sdělení by mu jen prospěla. Díky natáhnutým scénám tak dochází ke ztrátě gradace, napětí a vcelku nosné téma ve výsledku vyznívá příliš jednoduše. Tam, kde by měl divák s otevřenou pusou sledovat každý zvrat, ho přejde jako logickou součást vyprávění bez emocionálního vcítění. A to je škoda. Přesto se objeví řada výrazných momentů, které se usadí v hlavě, ať už jde o agresivní kontrolu agentů, výpravu do krajin mimo Los Angeles, originální (a vizuálně podmanivou) milostnou scénu, nebo finální konflikt doprovázený burácivým zvukem příboje. Je tu toho zkrátka spousta, všechno působivé a nádherné.

Příběh jde proti všem předpokladům drahého blockbusteru: postrádá humor, dialogy jsou strohé, akce tu také mnoho nenajdete, vše navíc působí téměř odosobněně. Celek je až na jediný hřejivý moment hodně těžký a syrový. Žádná oddechovka. Lze ho ovšem bez problémů doporučit fanouškům prvního dílu, kyberpunku, dystopických sci-fi, nebo divákům, kteří si filmy užívají z podstaty řemesla. Audiovizuálně je totiž BR2049 naprosto úžasný (a není tím myšleno pouze CGI). Od Hollywoodu nezvykle sklouzává do artové roviny, kde spousta nehybných kompozic funguje jako samostatné umělecké dílo. Kouzlí se tu s úhly kamery, nasvícením, barevností, množstvím záběrů na krajiny i perfektním zvukem. Film tak spočívá na opačné misce vah tematicky podobnému (ale vnitřně prázdnému) Ghost in the Shell (2016). BR2049 bude bezpochyby útočit na zlaté plešouny a určitě jich několik ukořistí. Komplexnost pak završuje hudba Hanse Zimmera a Benjamina Wallfische, která původní variace obohacuje o melancholický i značně úderný soundtrack. Jejími ústředními tématy nejsou melodie jako spíš elektronické syntézy a ambientní podkres v odkazu osmdesátých let.

Než zajdete na Blade Runner 2049 do kina…

V současné rovině science fiction BR2049 vyčnívá nad konkurencí a může se řadit mezi to nejlepší, co v novém tisíciletí doposud vniklo. Je to důstojné pokračování, atmosférické, dobře napsané, zahrané a s úžasným audio vizuálem. Současně je však odcizené, emoce nevzbuzující (což považuju trochu za účel), délkou přepálené a o něco doslovnější než první film. Zachová si však trvanlivost. Svět, kde si nechávají zdát o elektrických ovečkách, nutně potřeboval režiséra, který ho ctí a současně přistupuje k látce inovativně. A to se podařilo.