Některé povídky jsou jako zamrzlá řeka. Člověk se po ní může rychle sklouznout na druhý břeh, aniž by si všímal filigránských obrazců jemně vykreslených do ledu, které upozorňují, že se zde skrývá množství snadno přehlédnutelných informací. Aniž by se jimi nechal proměnit. Anebo se může zastavit, pomalu se očima provrtat vrstvami ledu, proniknout do skrytých, nesnadno přístupných hlubin a nazřít nuance, vnitřní přediva a mikrostruktury, které teprve umožňují pochopit, s čím novým je možné se zde seznámit. A tak i nad textem Karen Joy Fowlerové se člověku pouze při soustředěném zamyšlení otevře cesta k pochopení, jak elitní povídkou Bar Pelikán je a jak nenápadně a bezbolestně její skutečný smysl a význam unikne všem nepozorným čtenářům. Vždyť právě u takto sebevědomých, nepodbízivě chytrých textů především platí, že každý čtenář si z nich odnese pouze tolik nového, na kolik je sám připraven.

Jitka Cardová, autorka této eseje a překladatelka povídky Bar Pelikán.

Především je nutné mít stále na zřeteli, že v ústavu ve skutečnosti neprobíhá žádné mučení, žádná tyranie – každý si umí představit, jak vypadá i ta nejobyčejnější, nejzákladnější šikana: jízlivá krutost a touha ubližovat a její dopady, které skutečně něco nevratně destruují – když vám zlomí ruku, vytrhají vlasy, vymlátí zuby, zkoušejí na vás elektrické šoky, studené sprchy, všechno to, co zkrátka ubíjí život a vědomí, otupuje a zbavuje sil – nic z toho tam přece neprobíhá, všechno, na co je možné si stěžovat, je ve skutečnosti toliko nepohodlné, a správným adeptům to poskytuje možnost bystřit si vědomí, projasňovat, prohlédnout… Jenže ne všechny praktiky, které lidem působí bolest, bývají takto oboustranně interpretovatelné v závislosti na rozpoložení a osobních silách člověka, který jim čelí – některé skutečně nevratně ničí jedince a je myslím důležité a nezbytné vědět, že právě takové tam neprobíhají a že tohle je pro pochopení povahy a účelu toho místa určující… Tvrdá máma může a nemusí chápat, že vlastně ozdravuje společenský systém tím, že ze zpovykaných dětí činí silnější, sebe si vědomější jedince. Skutečný Mistr nemusí vědět, že tak působí. A naopak Mistr, který se za skutečného považuje, staví se do té role a začne jí přizpůsobovat vlastní podstatu a přirozenost, se stává paradoxem. Nicméně že procházení ústavem je pro svěřence cesta krok za krokem prohlubovaného uvědomování a afirmace živoucna, právě do takové míry, do níž je kdo schopen dojít, a že každopádně alespoň pro nikoho není a nemůže být cestou opačnou, cestou tyranie, která láme kmeny a zahlazuje dřeň mladých osobností, lze z textu považovat za jisté, a i kdyby se tam dostali i takoví spratci, kteří se v tom ústavu prostě nestanou lepšími, tj. život více respektujícími jedinci, rozhodně nikdo nemůže vyjít ven méně si toho všeho vědomý, zastřenější, tupější, a tím pádem horší.

Jak to vzniklo, a jaké byly čí záměry, lze skutečně ponechat úplně otevřené, i včetně jména Tvrdé mámy. Vždyť i ona sama to označení může chápat jen jako jízlivý výsměch, ironii, neuvědomujíc si, že své jméno beze zbytku naplňuje, že totiž ty děti vychovává nejlíp, jak to v daném stavu společnosti lze. To se pak nutně promítá do uvažování, na kterou překlápějící se interpretační houpačku text umístit.  Z výše uvedeného důvodu nelze tvrdit, že záleží na úhlu pohledu, zda praktiky popsaného ústavu či snad kláštera jsou nazírány jako revoltující či naopak totalizující (to je zřejmé), ale že jedině pohled hlavní hrdinky/tvrdé mámy/vypravěče a některých interpretujících čtenářů lze donekonečna překlápět jako buďto s životem souznící, anebo život totalitně svazující a udusávající, přestože život sám se dere kupředu a očišťuje i skrze některé z nich. Text ukazuje, jak se tu jednoznačně koná ozdravné dobro, ať už to sami konající či objekty jejich péče vědí nebo ne, ale čtenáři to vypráví výhradně skrze ublížené a povrchové popisy postižených, kteří poukazují, že je to nepříjemná a nedemokratická procedura, a vyvozují, že je tedy určitě špatná.

Fowlerová nejen že není úzce žánrová autorka, ona těmi pár stránkami pregnantního a originálního textu vstupuje do přiznaného a pekelně prohnaného dialogu s celým zástupem nejlepších světových literárních děl a propojuje v něm hned několik příhodných žánrů a subžánrů, jako je např. literatura s normativní (znesvobodňovací) tematikou, bohatá literatura a filmy o ústavních, školských a internátních praktikách a také klasický bildungsromán (výchovný román). Všechny tyhle a ještě další žánry, které jsou ve hře – a pozor, právě specifické oblasti reflektivní science fiction a antiutopické literatury nevyjímaje –, všelijak pracují se strategiemi a rafinovanými praktikami, jak zlomit jedince a začlenit ho do společnosti jako poslušnou jednotku, která jedná podle toho, co se jí řekne, a sama to nezpochybňuje a nezkoumá. Jenže Fowlerová jde o rovinu výš a hraje hru o totéž přímo se čtenářem. V tom se v jistých ohledech podobá například novele V melounovém cukru Richarda Brautigana či Hře se skleněnými perlami Hermanna Hesseho. Oba tyto tituly patří mezi velice specifickou a přísně vymezitelnou řádku literárních děl, která využívají v podstatě jednoduchého, ale zabijácky nebezpečného principu. Nabízejí totiž ztíženou možnost individuálního aktu uvědomění, nepoučují, ale poskytují čtenářům, kteří k tomu inklinují, možnost, aby sami přišli na to, že se s nimi manipuluje, a na základě prožité zkušenosti a odhalení je navádějí k obraně proti praktikám uplatňovaným v každé společnosti a k tomu nebýt jen poslušným, bezduchým občanem, a stát se tak smrtelně nebezpečným pro každou zahnívající společnost v každém čase.

A takové rozkrývací texty jsou revoluční zbraně pro lidskou mysl, a pokud je třeba, vznikají a vyvíjejí se v každé generaci, v každém společenském řádu. Vybudují svět, nechají čtenáře sledovat jeho hrdinu, jeho vjemy, strázně, čím prochází, jeho postřehy a úvahy, jenže narozdíl třeba od 1984 nebo takové Edenie či Limes inferior, kde vám tzv. chytrý hrdina polopaticky detektivně odkrývá manipulační svět, v němž se ocitl, a celou jeho pravou, zlými uzurpátory utajovanou povahu, v tomto typu literatury je to jinak: hrdina či vypravěč buďže o tom světě, který na něm uplatňuje svou moc pod rouškou laskavosti a udržování dojmu štěstí, medovými slovy, nic nepochopí, je mu vtělen a opájí se jeho proklamovanou sladkostí (Melounový cukr), takže hrdinův, či dokonce vypravěčův (sic!!) výklad je sám zmanipulovaný a je jen na čtenáři, dovede-li to za slovy systému rozpoznat sám. Někdy má ale postava jen zatraceně dobrý důvod, aby nedala najevo, jestli pravou povahu věcí pochopila nebo ne, a to ani možnému čtenáři svých zápisků (Hra se skleněnými perlami nebo geniální Fuksovy Myši Natálie Mooshabrové), takže se nemůžete rozhodnout, kolik toho ví o svém světě ona, ani v tom vzácném případě, že vy sami jeho povahu v roli čtenáře rozkryjete.

V těchhle typech literárních děl je tedy toliko na čtenáři samotném, aby udělal celý ten velký myšlenkový obrat, neuvěřil vyprávění a postavám, že jsou, čím se na povrchu podle slov zdají být, a pochopil rozpor mezi povrchovou strukturou díla a reálným obsahem výpovědí, a prohlédl a nazřel, že to, co se tak sugestivně vypráví, je ve skutečnosti právě naopak, než se na první dojem jeví. A Fowlerová napsala zrovna takovou povídku, jenže o vývojový level aktuálnější, na nastíněnou typologii vědomě reflektující, ještě o stupeň rafinovanější. Bohorovně ironicky ten princip obrátila – pod rouškou zla a tyranie se tu ve skutečnosti koná dobro a obroda, bez ohledu na to, jestli si to vůbec někdo uvědomuje. A dá se zjednodušeně říct, že z Nory udělala hrdinku prvního typu: Nora je vylíčena tak, že nemá sebereflexi, a že jí vůbec nedojde (ještě venku, u moře, chce žalovat lidem, že kus od nich žijí děti jako oběti svévolného týrání – a jestli jí třeba dojde později, s odstupem že to tak není, to už se nedozvíme, to je za hranicí fokusu povídky), že se na ní ve skutečnosti nepáchalo žádné zlo, ale že prošla skutečnou, byť tvrdou výchovou a duševní obrodou, jakou jí už zkorumpovaná, pokleslá a zevnitř shnilá společnost ani slabošská vlastní rodina nedokázaly zajistit; nu, a z Tvrdé mámy zřejmě udělala hrdinku typ dva – Tvrdá máma nehlásá, že není bezcitnou tyrankou, ale lokálním spasitelem, a přitom právě ona tvrdými, a jen zdánlivě krutými a zlými praktikami pracuje ke zlepšení světa lidské společnosti, tvrdou výchovou mladých lidí – ona tak jedná, ale čtenář ten objev musí učinit sám a otázkou i pro něj zůstává, aniž by se mu kdy vyjevilo cokoli o jejích motivech či sebeuvědomění. Nikdo nám to nepoví. U Fowlerové je přitom poznat, že je to chytrá, sečtělá a zkušená dáma, a navíc řemeslně virtuózní, takže tou povídkou navazuje na celou sumu dnes už klasických děl a postupů, a posunuje zde v rychlosti mnou vytyčený subžánr zcela záměrně ještě o kousíček dál.

Konkrétně takto: zprvu se zdá, a pro nesoustředěné čtenáře to tak i zůstane, že čteme příběh o zpovykané puberťačce, kterou společnost nepřiměřeně krutě potrestá a která v důsledku toho projde svévolným tyranským peklem v nápravném ústavu, psychickým i fyzickým terorem, možná i vymytím mozku a destrukcí osobnosti, a přestože ji nakonec nechají odejít, tak za cenu trvalého či aspoň hlubokého narušení: je neschopná mluvit s druhými, neschopná si stěžovat, neschopná něco chtít, je komunikačně odříznutá od společnosti, neschopná se včlenit, paranoidní, s přetrhaným spojením k vlastní rodině a přátelům, duševně i fyzicky poznamenaná několikaletou tyranií kruté macechy, zlé stařeny, která s několika dalšími nelítostnými spřeženci zneužívá jak trhlin v sociálním systému, jenž nedostatečně kontroluje kvalitu moderní ústavní péče, tak i vytíženosti rodinných příslušníků, kteří na takový systém naivně spoléhají, a za jejich zády mladé svěřence místo nápravné výchovy svévolně mučí – možná si tak ona i její pomocníci kompenzují vlastní neúspěchy, snad žárlí na jejich síly a mládí, vylévají si zlost, hasí ukřivděnost, zahořklost z osamělého, bezdětného života anebo kdoví proč. Zlo je přece absurdní. Ale je tomu skutečně tak?

Co když připustíme, že možná čteme rafinovanější příběh o pokrytecké a do morku kostí zkažené konzumní společnosti, která už nerozeznává skutečné hodnoty, neboť na to je třeba vždy individuálně vynakládat úsilí a vystavovat se nepohodlí, prožívat různé zdánlivě nepříjemné zkušenosti a stavy, protože uvědomování si a postupné pochopení základních pravd a principů je proces a stojí námahu – zatímco tady už zlenivělá společnost dospěla do stavu duševního rozkladu a dekadence, kdy se brání každému úsilí a námaze, považuje je ze zákona i eticky za špatné a nepřípustné, a stává se vlastně společností slabých duševních mrzáků, kteří nechtějí nic řešit, přejí si jenom dlít v těsném sledu rychlého vzrušení, tupé zábavy a stejně tupého spánku na bezpečně vyjeté koleji konzumu, sebestravování v módu bezbolestného, anestetického zaběhaného pořádku, každodenně vzývaného ubíjejícího pohodlí? Jak se v takovém světle bude jevit Nora? Její rodiče? A Tvrdá máma? Kdo z nich potom drží nějaké pravé vědění o základních existenciálách života, a kdo ve jménu hlásané péče a lásky páchá nenapravitelné zlo ignorantů a slabochů? („Děláme to pro Tvoje dobro, protože Tě máme rádi“. To vážně?!) Kdo je tu silný, odolný a vědomý – a kdo je slabý a pokrytecký? ‚Kdo tady má pravdu?‘ ptá se tvrdě Tvrdá máma. Když si tu povídku přečtete pozorně podruhé, poskládáte si fakta, která se tam uvádějí, a uvedete je v soulad s vlastní zkušeností, můžete snadno zjistit, že to uvnitř ní vlastně s prvním čtenářským dojmem nesouhlasí, protože je celá postavená na základním rozporu toho, co se v ní slovy tvrdí, a co se za těmi slovy skutečně děje, a skutečně ji pochopit je možné teprve z porozumění tomuto rozporu.

Totiž ten text, bravurně do detailů i do hloubky znalý určitých manipulačních vyprávěcích postupů a znesvobodňujících praktik jazyka, řeči i struktury literárních děl, čtenáři zpočátku přesvědčivě sugeruje precizně osvojenou formou, kdo je tady oběť (Nora, ostatní svěřenci a jejich nevědomí, obelhaní rodiče) a kdo je tyran (Tvrdá máma a její parta zřízenců). Vypráví se slovníkem tyranizované oběti, ale obsah je přitom opačný. Kdyby se ta zastírací slova a pojmy vyměnily a zvolila se jiná vyprávěcí perspektiva, můžeme bez rozporů číst typickou žánrovou povídku o tom, jak mladý adept nastupuje strastiplnou výuku u tvrdého, nesmlouvavého Mistra, a po letech od něj odchází přinejmenším jako očištěný a lepší člověk, který zároveň v důsledku té proměny přirozeně ztratil kontakt se zbytkem morálně i fyzicky zkažené společnosti, včetně kdysi nejbližších kamarádů a rodiny, pozbyl ego (původní Nora se ztratila a nová nechce nic moc, jen být čistá a neubližovat, dodržovat základní existenciály…) a špatné návyky. V textu se popisuje krok za krokem právě taková obroda, proměna, transformace.

Vypravěč Noru líčí jako rozmazlenou puberťačku, která fakticky dělá doma potíže, je bezohledná a sobecká, nevděčná a pohrdavá, a skutečně za nic nepřijímá odpovědnost. Vypíná si telefon, je sprostá až hrůza, nesoucitná, dárky hodnotí podle ceny a prestiže atd. A její rodiče jsou zbabělí slaboši, pokrytečtí a tupí, nevědomě zlí, neživotné produkty konzumu. Matka Noře na oko koupí dárky, ale dává pozor na jejich cedulky – všimněme si toho momentu a vryjme si ho do paměti, kdy matka omámené Noře ráno po oslavě posbírá svršky a pečlivě si ohlídá, do čeho ji na cestu vlastnoručně oblékne – to není gesto soucitu a pomoci, ona to dělá proto, aby Nora, která pořád o ničem neví, která je právě zrazovaná, nechtěla náhodou odjet v něčem, co dostala k narozeninám, matka ani nemyslí na to, že svoji dceru právě zrazuje, ale visí na představě, kolik to všechno stálo peněz a že jen co bude dcera z domu, ona musí ty věci obratem vrátit do obchodů – je tohle lidské? láskyplné? soucitné? dokáže se milující rodič dopustit takové podlosti? pokud něco, tak právě tenhle chladně vypočítavý kalkul je čítankový postoj macechy, která žádnou lásku necítí a i jejíž slzy jsou pokrytecké a slabošsky jimi sama před sebou zastírá tu nepříjemnou pravdu, že se jí ulevilo a že se teď bude moci bez dalších komplikací věnovat pohodlí konzumu, když už bude nepohodlná dcera pryč – není jak vystřižená z Bradburyho společnosti ve 451°F?

A tahle holka, kterou v podstatě vyhnali z domova otroci konzumu jako nepřizpůsobivý, rušivý, zneklidňující element, se ocitne v ústavu, kde ji u brány beze slova předají staré ženě s vrásčitým obličejem, jež se jí stroze představí jako Tvrdá máma a zapoví dívce, aby u ní hledala tzv. lásku a úlevy, a představí se jí jako nesmlouvavá, tedy skutečně tvrdá. Být tvrdá máma je ovšem přímo opakem macechy. Jak silně tu vyvstává podobnost se situací, kdy se Mistr uvolí ujmout adepta a varuje ho, že výcvik bude drsný a zvládne ho jeden z tisíce. A to je tedy další žánr, který Fowlerová bravurně zapojuje, jen jsem ho nechtěla pojmenovat předčasně: všechny ty iniciační příběhy, literární i filmové. Fowlerová je má skvěle zmáknuté. Noře nedají kufr s osobními věcmi, stejně jako adepta také na počátku všeho zbaví a i ty nejprostší věci jako misku na rýži si musí pracně zasloužit a nejprve jí ze země jako pes. Co pak takový hřeben nebo zrcátko. Zakážou jí mluvit s druhými – typické duchovní cvičení, praktika sebereflexe a osobního růstu, když člověk rázem nemůže „nakecávat o sobě druhým hovadiny“ a navzájem se v nich pokrytecky utvrzovat, spekulovat a konejšit se, zmenšovat a upravovat dopad reality… V tichu je adept nucen vnímat tlak reality silněji, uvědomovat si ji lépe, přesněji a v plném rozsahu – a to je jen jedna ze zkoušek, jimiž musí každý adept duchovní obrody projít. Noru ponižují a vystavují fyzickému strádání, jako je hlad a nepohodlí – ale vězme, bez určité míry strádání se člověku nechce ani vnímat, co mu intuitivně napovídá jeho tělo, ani přemýšlet. Čili ne, žádné skutečné mučení v tom textu doopravdy popsané není, nic drtivého, nevratně poškozujícího se dívkám neděje (Tvrdá máma na Noru a zřejmě ani na ostatní nikdy nevztáhla ruku).

Stejné praktiky se ostatně hromadně aplikují v každém východním klášteře a mnohem tvrdší jsou osobní cvičení každého individuálního mnicha, mistra, askety či prostě duchovně probudilého jedince – cesta k probuzení a obrodě, k pochopení základních principů života, k odhalení vlastní vnitřní síly a životní odolnosti a odhodlanosti, soucitu a pokory vede nutně přes okrájení všeho, co nutné není, co rozptyluje, a přes zkušenost s hladem, zimou, tvrdým lůžkem, nedostatkem světla a tmy, izolací, slabostí, tělesným i duševním vyčerpáním, omezením pohybu a všemožnými dalšími způsoby, jak překonávat zdánlivé limity – štěnice, zkažené potraviny nebo absence zábavy popsané v textu jsou okolnosti až směšně mírné. A přepol, vždyť se to samo prozrazuje, je přemýšlecí poloha, meditace, čas na sebereflexi, proměnu uvažovacího paradigmatu. Adepti zenbuddhismu musí často v nepohodlné pozici o hladu a zimě bez hnutí prosedět celé hodiny nebo dny, do křečí a vjemů ochrnutí, přes malichernou bolest do stavu, který je nad ni povznesen, než se to zlomí a než jim dojde, jakou v sobě mají sílu, co je nepodstatné, jaká je skutečná osvobozující a vyučovací úloha vnější bolesti a strádání, a jak se v nich obrozuje vědomí úchvatnosti a odolnosti života samotného. Ostatně – natáhnout ruce a nohy, kam až to jde, a pak ještě „o kousíček dál“ (stejně jako napnout myšlenku až na hranici, a pak ji domyslet ještě o kus dál) – to je základní princip jógy a procesů sebeuvědomování, a tohle zdánlivě fyzické cvičení pomáhá okysličovat a oživovat tkáně celého těla, včetně míst, kam se čerstvý kyslík třeba celé roky nedostal, a má přímý vliv na změnu vědomí mozkových funkcí, uvolnění a nové kvality soustředěného myšlení, reflexe atd.

Přitom ona prohnaná rafinovanost povídky, jíž autorka testuje čtenáře, spočívá i v tom, že Fowlerová události nepopisuje ich-formou, abychom mohli snadno usvědčit Noru z omylu nebo zabedněnosti, a Tvrdou mámu ze záměrného budování falešné, či skryté identity; ne, Fowlerová používá v ději nezapojeného, „vševědoucího“ vypravěče, na něhož je zvykem v literární tradici jednoduše spoléhat, takže ono vůbec přijít na to, že lze z nepravdivosti či pokrytectví usvědčit jej, to už chce postřeh a sebevědomí vyvěrající z vlastní zkušenosti s fyzickou i duševní obrodou a jazykovou manipulací – chce to mít vnímání vyladěné na zastírací praktiky a pokrytecké falšování reality ve společnosti lidí okolo vás. Autorka navíc vychytrale rozmělňuje a otupuje hrany střetu skutečnosti a jejího popisu i tím, jak od počátku vpojuje téma změněných stavů vnímání – tripy na psychotropních látkách nebo princip, jenž asi nejčistěji popsal Jack London v Tulákovi po hvězdách, kde postava objeví vnitřní svobodu, sílu a tvůrčí potenciál tak, že ve stavu lucidního vědomí cestuje uvnitř vlastní mysli po neohraničeném prostoru a nekonečném čase a prožívá vnitřně nejbohatší životní zkušenosti v době, kdy fyzicky nejvíce strádá, ve vězení na samotce je v naprosté tmě znehybněná nejtěsněji utaženou svěrací kazajkou, po celé dlouhé noci a dny bez povědomí o objektivně měřeném plynutí času, čili ve stavu, jemuž se v mnohem zředěnější podobě  blíží jak technika přepolu, tak i další principy a výsledné efekty popisované v povídce. Nora ztrácí povědomí o kalendářním plynutí času, to je jí ovšem vzápětí nahrazeno mnohem důležitější vlastní časovou osou zkušenostních posunů (jaké možnosti získá po třech, po jedenácti měsících a jak se jimi mění). Strázeň ji bezděky donutí objevit možnost v duchu cestovat do Baru Pelikán atd. Jiná věc ovšem je, jak silně trvá Nora na své zabedněnosti a nakolik je schopná svoje schopnosti využít a především ten dar a získané umění pochopit.

Čili. Nořina vlastní matka je tzv. „slabá, měkká máma“, schopná leda tak se sebelítostivě rozbrečet, kdykoli je vystavená nepohodlí, vytrhovaná divokou Norou z duševního bahna a malátna, a neschopná vychovat z nepoddajné dcery dobrého člověka. Nemá ani ponětí, co dobrý život znamená. Naproti tomu Tvrdá máma plně odpovídá tomu, jak se označuje – chyba Nory a čtenářů, pokud jim ten podaný klíč unikne – ona je tvrdá, čili neoblomná, neústupná, ale vůbec ne zlá nebo svévolně tyranská. Je to pravý opak – její výchova je tvrdá, ona je tvrdá k sobě i ostatním, je silná, vydrží potýkat se s frackovitostí, záští a hloupostí svých svěřenců, neuhne, nehodí to za hlavu, nepošle je pryč, a dokáže je předělat k lepšímu, aniž by jim musela promlouvat do duše či odhalovat, že to dělá pro jejich dobro (vzpomeňme, jak srdceryvně a líbivě k Noře naopak promlouvají pokrytečtí rodiče, kteří se jí přitom chtějí jen zbavit). Tvrdá máma ji na holičkách nenechá, bude se s ní potýkat zpočátku proti její vůli, a až ji nechá prožít pár důležitých zkušeností a Nora se začne zevnitř napravovat, nechá ji, aby si rozhodla sama, jestli lze udělat rovnítko mezi tvrdostí a zlem – hlavní je, že se Nora skutečně napraví. Tvrdá máma je při tom natolik důsledná, že se takto dovede pokaždé zaměřit na tu dívku, která se zrovna ocitá na hranici přerodu, a zvýší tlak, a pak povolí a nechá to působit – nejprve se vozí po Nořině předchůdkyni, pak si zdánlivě zasedne na Noru, a když ji potrápí, tak se zaměří na Chloe atd. Je vědomá, skutečně svoje svěřence zná a ví, co se v nich děje – trochu přitlačit, posunout podmínky o další kousek za hranici pohodlí, je jediná praktika, která funguje vždy – bolest a nepřízeň nelze ignorovat a člověk se i proti své vůli učí.

A ano, Fowlerová je autorkou spadající rozhodně do širšího vymezení sci-fi, než jak je zvykem chápat v naší republičce, ale my víme, že takové bylo pojetí sci-fi v Americe a ve světě odjakživa, od počátku – nikdy nešlo jen o rozvoj techniky, ale i sociálních modelů a bystření intuice a instinktů různými pomezními žánry dnes zametanými třeba pod pojem weird nebo společenská sci-fi, utopie atd. A chápeme-li tu povídku ve shora nastíněném čtení, pak je jasné, že Fowlerová skutečně napsala sci-fi: rozvrhla na pozadí textu budoucnost, či alternativní společnost, ve které existují v konzumním světě (který se ovšem nepříjemně podobá naší současné společnosti) takovéto skryté, maskované bašty a samozvané ostrovy dobra a světla a nesmlouvavého, tvrdého uzdravování (doufejme, že ten ústav není jediný na planetě, že třeba i nezávisle na sobě vznikají takové jevy v té společnosti zevnitř, z nutnosti a třeba v různých podobách jakožto vnitřní samoozdravné, očistné procesy v živém systému, který se potřebuje dál vyvíjet), které vlastně v očích zhýčkané společnosti představují a praktikují násilí, jež by společnost odsoudila jako zlé a protiprávní a zakázala by ho. Společnost se tu ocitla na takovém stupni morálního, etického a sociálního rozkladu, že duchovní obroda s nadějí na úspěch je možná už jedině potají, skrytě, a to přímou metodou střetu s nepohodlím a vnucenými nepříjemnými prožitky, nikoli nějakou demokratickou debatou.

Sami vytipovaní adepti (společnost je vtipně značkuje sama, jak se jich zbavuje jakožto rušivých elementů) musejí být předráždění mladí grázlové, sígři a frackové (extrém tímhle směrem je zachycen třeba v Kubrickově Mechanickém pomeranči, přičemž i zde většina, včetně autora původní knižní předlohy, se té filmové představy leká a bojí se vidět v brutálním, křiklavém násilí páchaném na mrtvě vštípené a udržované morálce, rodinné tradici i povšechné estetice nástroj duševní očisty a společenské i individuální obrody). Ani adepti samotní se nesmí dozvědět, že jsou vychovávaní, a nikoli vydaní napospas zlé všemohoucí tyrance, jinak by nebyli schopní naplno prožít tu bolest a dostat se z té stoky mrtvého pohodlí – je jenom šance, že ti nejsilnější, nejtvrdší, to nakonec pochopí. Ostatně právě z nich se nejspíš rekrutují příští zřízenci ústavu – musí být silní a tvrdí dost na to, aby zůstalí neústupní jako skála, nechali se nenávidět těmi, které milují, na nichž jim záleží, do nichž vkládají naději na pravější svět, a nic neprozradit. Mezi řádky se naznačuje i to, že ta úplně nejsilnější dívka se stane příští nástupkyní Tvrdé mámy, její skutečnou dcerou.

Jenže Nora se sice v jejich péči stala lepší, odolnější, tvrdší, jak jí na konci Tvrdá máma přiznává, nicméně ihned s opovržením dodává, že přece jen není dost silná a odolná tak, jak potřebují. Nepochopila pravou povahu ústavu a nedokázala by být dost silná, aby se stala jedním z nich, natož Tvrdou matkou představenou. Takže Nora skutečně neprošla onou pomyslnou zkouškou, nevěřícně a blaženě odchází do pekla a zatím nerozumí, že teprve její propuštění z bran ústavu je tím nejkrutějším trestem, kterého se jí mohlo dostat, konečným odsouzením a vyhnáním z tajné společnosti osvícených, duchovně zdravých jedinců, kteří v skrytu pracují na obrodě. Myslí si naopak, že jako zázrakem unikla do bezpečí, a aniž by to věděla, je vyhnána právě na ono „strašlivější jiné místo Tvrdé mámy“, z něhož měla takový strach – to je další pointa, ono jiné místo je prostě aktuální vnější svět, lidská společnost v bídném stavu rozkladu, kde „lidi dělají horší věci“ než jakým Nora čelila v ústavu.

Můžeme tušit, i z prvních Nořiných reakcí na onen „svobodný svět“ (a z reakcí světa na ni – nikdo z turistů, lidí ze stejného těsta jako její rodiče, si nesedne do její blízkosti), který se projevuje ignorancí a do kontaktu s nímž se jí nechce, že v něm nebude spokojená, právě proto, že se stala instinktivně zdravější, lepší (netouží po džínsech a cédéčkách, ale po čistotě, neubližování a vnitřním klidu, tmě a nerozptylování se podružnostmi), a její jediné štěstí v neštěstí zatím je, že racionálně, na vědomé úrovni nic z toho o sobě ani o světě ještě nepochopila. Zatím si myslí, že vyvázla z pekla, dál se uvidí, jestli jí dojde, že je to naopak. Tvrdá máma si dává tu práci ještě ji po jejím prvním setkání s okolním světem proklepnout a pár věcí jí naznačit, aby v ní třeba zrály. Kdo ví, možná to Noře dojde a vrátí se a bude sama nakonec pomáhat, tlačit kolenem na páteře a z pozice silové autority zakazovat mluvení, odmlouvání, spekulování, sebeobelhávání a vytáčky mladých zpovykaných drzounů, příští naděje lidstva… Kdo ví.

Fowlerová tedy napsala výpověď o alternativním světě, ve kterém tohle je už jediná možná zdravá výchova těch mladých lidí, kteří jsou nepokojní a v nichž ještě spočívá šance na revoluci, na další převrat zahnilého systému – tvrdá výchova na zapřenou a bez jejich vědomí, převlečená za tyranii – a tenhle alternativní svět se ve skutečnosti až nepříjemně podobá tomu, ve kterém dnes žijeme, a tak je to zároveň jeho pronikavá společenská kritika. Fowlerová není žádná kritická hlasatelka, naopak, aplikuje stejný princip i zde – je to tvrdá spisovatelka – a čtenář stejně jako adept ústavu u ní má jedině šanci, když to rozlouskne sám, povšimne si rozporů a na první pohled nesourodých či nepříjemných, zarážejících znaků (jako že ta „zlá“ ženská si říká Tvrdá máma), které ve skutečnosti představují iniciační klíč.

Jitka Cardová