XB-1 » Rodinné zápisky tří – Avengers: Endgame (recenze)

Rodinné zápisky tří – Avengers: Endgame (recenze)

Autor Petra Kubátová | Aktuality | Středa 1 května 2019 20.30

Premiéra snímku Avengers: Endgame k nám vtrhla s pořádnou razancí a kinosály se díky němu plní jako na málokterý jiný počin. Marvel tímto tříhodinovým opusem završil nejdelší a nejmonumentálnější filmovou sérii všech dob a ukončil tak příběhy mnoha hrdinů i superhrdinů, které jsme si stihli oblíbit či se o ně přít. Ať už totiž byly charaktery z jednotlivých komiksových adaptací jakékoliv, nepostrádaly vtip, kompaktnost a provázanost s celým univerzem. Všechny snímky si držely stabilní kvalitu, nabídly uvěřitelné charaktery, příběh nepostrádající šarm, a přes pestrou škálu odlišných hrdinů si zachovaly jednotný marvelovský styl. Avengers: Endgame provází pověst snímku, který ve vás vyvolá silné emoce, snímku, u kterého zapláče snad i srdce Zimního krále, ovšem také snímku, který vyvolává diskuzi…

Vyjmenovávat množství snímků a hrdinů, tvůrců či herců, kteří prošli marvelovskou ságou, jejímž zakončením má Endgame být, by asi bylo zbytečné. Nejdůležitější postavy, ze kterých se rekrutoval tým Avengers a superpadouši, si fanoušek i běžný divák rozhodně zapamatoval. U Endgame můžete tedy tři hodiny sledovat všechny své oblíbence a zároveň se bavit představou, zda se objeví i ten či onen, v jaké situaci to bude a jak to celé vlastně dopadne. A spletitost linek a spojení rozmanitosti světů se ukázaly jako největší úkol pro skutečně už to poslední finále. Jak sladit dřívější Thanosův triumf s roztříštěností hrdinů, elegantní svět kouzelníků, praštěnost Strážců galaxie nebo teatrální svět severských bohů Asgardu se zarytým optimismem a vůdcovstvím kapitána Ameriky? Ačkoliv byly počty hrdinů zredukovány předem, i tak jich zbylo docela dost. Prostor totiž dostali někteří další. A vezmete-li v potaz, kolik nedořešeností bylo potřeba ukončit, i při takto ostře zúženém počtu postav se zdají tři hodiny málo.

Ve chvíli, kdy jsme usedly v kinosále, nebylo vlastně otázkou, jak scénáristická a režisérská dvojice Anthony a Joe Russo epos završí, ale spíše, které linie či příběhy dostanou svůj konec a které zůstanou otevřené. Zvědavost budilo především to, co budou považovat tvůrci za důležité a co si nechají na později. Marvel je však komiksový svět na příběhy nesmírně bohatý. A nejen na příběhy, rozhodně i na překvapení. Uprostřed divokých soubojů, ostrých hlášek a pro někoho možná také hluchých míst, nalezneme podivuhodné střípky jemných konců ukrytých do nenápadných dialogů. Tradičně jsme navštívily verzi 2D v originálním znění a technická úroveň zvuku opět nezklamala. Souboje jsou monumentální, hudba emotivní. I přes to ale snímek budí zpočátku spíše smíšené pocity.

♦

Petra Kubátová jr. aka Jedinec A – prvorozená z náctiletých dvojčat, je spíše skeptického charakteru, tíhne ke komiksům (a to zejména stripům Peanuts), v oblibě má i klasické pohádky, tvorbu Tima Burtona a klasické sci-fi.

Rozpadlí a zničení přeživší Avengers se musí dát znovu dohromady, aby se pokusili zničit Thanose. Vše se ale zvrtne a ztráta se zdá nevyhnutelná. Až do chvíle, kdy se objeví Scott alias Ant-Man, který nabídne překvapivé řešení a vidí naději tam, kde zdánlivě není. Rozběhne tak nejen tok neočekávaných událostí, ale dokonce cestu k nápravě. Osobně mi byla nejbližší Nataša zejména díky skvělému výkonu Scarlett Johanssonové. Její postava nevysvětluje, nepřehrává, neukazuje, ale prožívá. Na můj vkus také dostala málo prostoru Captain Marvel, na kterou jsem se těšila. Celkově mi přišlo, že tři hodiny je až příliš krátká doba na uspokojivé dokončení všech příběhů a také mi v závěru vadila určitá zmatenost. Jinak jsem byla spíše spokojená, když jsem se nemusela dívat na Thora.

Jedinec B – druhorozená z dívek dvojčat zcela propadla žánru epické fantasy, který doplňuje četbou Terryho Pratchetta, ovšem nepohrdne ani dobrou hard sci-fi.

Děj se odehrává všude možně a rozjíždí se vlastně pět let po ukončení Infinity War, která nedopadla pro Avengers nejlépe. Ovšem čas je veličina relativní a vše se změní příchodem Ant-Mana. Souhlasím se sestrou, že Nataša je skvělá postava. Líbíla se mi společně s Tony Starkem také nejvíc. V obou byla vina, beznaděj, lidskost a síla, rozum i zodpovědnost. Thor mi nevadil, přišel mi zábavný. Na konci jsem také s překvapením zjistila, kolik superhrdinek se v marvelovských snímcích objevilo. Film jako celek byl krásnou tečkou za ságou Infinity Stones, i když jsem se ve všech těch fyzikálních řešeních ztrácela.

Ačkoliv se monumentální zakončení marvelovské filmové série nese v jiném duchu, na jejím konci nás napadla jedna z myšlenek, která pochází z příběhů univerza DC. Pokud totiž odložíte otrlost filmového diváka a možná i určitou rozmazlenost, se kterou očekáváte dobré konce, první třetina snímku vás doslova připoutá, otřese vaší vírou a uvede ve zmatek. Konkurenční postava ze světa DC ale tento stav popisuje ne jako ryzí temnotu, ale jako přesvědčení, že se už nikdy neobjeví světlo. Ale je to přesvědčení nebo prostě jen bezradnost? A ve chvíli, kdy zmateně sledujete vývoj událostí po konci Infinity War, nechápete, co se má dít dál, a přejete si hodit popcorn po režisérovi, se na plátně objeví Ant-Man. A v ten okamžik se na tvůrce zlobit přestanete. To, co hrdinům přišlo jako dlouhých pět let, bylo totiž pro ztraceného Scotta okamžikem a věci se rozhýbou tím správným akčním směrem. Endgame najede zpět do obvyklých kolejí, ovšem stín předchozí porážky naladí film na jinou notu. Tentokrát vnímáte mnohem citlivěji osudy svých favoritů a – právem – se o ně bojíte. Tušíte, že ať už jsou stíny zranění i křivd jakékoliv, ne každý dostane druhou šanci a ne každý se vrátí. Ať už oplývají postavy jakoukoliv superschopností, víc než kdy jindy poznáte i jejich lidskou stránku. A možná právě proto odpustíte scénáristům i občasnou zkratku, zmatenost nebo dokonce chybu.

Avengers: Endgame v nás vyvolal zpočátku smíšené pocity. Faktů a linií je tolik, že vše vstřebáváte pomalu. Námětů k hovoru a diskuzi ale nabízí požehnaně. Od fyzikálních témat, přes bitevní až po lidské momenty. Jste-li fanoušek nebo vám prostě souvislosti nedají spát, určitě se budete chtít ke snímku vrátit. Jako samostatný film by se nám nelíbil, zasazený na závěr série, je však opravdu silnou tečkou. Na závěr bychom rády polemizovaly s redakčním kolegou a jeho titulkem Konec snů. Sny nekončí. Filmy končí. Sny končí jen tehdy, pokud za ně přestáváme bojovat nebo je zapomínáme. I když k vytrvalosti občas potřebujeme vlastního Ant-Mana.