Konec snů (recenze)

Autor Miroslav Štrobl | Aktuality | Pondělí 29 dubna 2019 21.25

Wow! Takhle se píše historie! Avengers: Endgame je jako těžkotonážní buldozer poháněný všemi předešlými snímky marvelovského filmového vesmíru od prvního Iron Mana až po Captain Marvel, spolu s nimiž narostl během stěží uvěřitelných dvanácti let do nebývalých rozměrů. Nejedná se přitom o film bezchybný a do všech detailů dotažený, v jednotlivostech bude leckomu určitě lézt na nervy, ale tentokrát to není důležité. Jen opravdu bláhový filmový nadšenec by si v těchto dnech nechal ujít možnost vidět Endgame v kině, promarnil by jedinečnou příležitost být u toho a vidět legendární film v čase jeho premiéry. Něco takového se nemusí pár let opakovat, i když to je ještě optimistický odhad, ono se to nemusí opakovat několik desetiletí…

Endgame není jen strategický, ekonomický a statistický úkaz, v jeho hodnocení však nelze dosavadní práci studia Marvel pominout. Ta je ve filmu připomínána hned na několika úrovních. Automaticky se předpokládá, že diváci jsou s příběhy hlavních hrdinů alespoň rámcově obeznámeni a není jistě náhodou, že po Thanosově lusknutí v Infinity War zůstala naživu kompletní sestava týmu, která hájila New York v prvních Avengers. Do rozhodujícího klání v Endgame tedy vstupují borci, s nimiž mají diváci nejdelší zkušenost a k nimž mohou mít tím pádem i nejsilnější vazbu. Rozmanitost a velikost vybudovaného světa, napříč prostorem a časem, se pak dává na odiv především ve střední pasáži filmu, v níž se nostalgicky připomínají památná místa a ikonické scény, na něž už mají vazbu nejen diváci, ale i samotní hrdinové. Po většinu času je bojová akce nabízena jaksi mimoděk, až neobvyklý důraz je kladen na postavy, jejich vzájemné vztahy a vzpomínky. Akce se naplno přihlásí o slovo až v poslední fázi filmu rozdělené na dvě části. Ta první je akční, výbušná a impozantně efektní, druhá zase klidná, smířlivá a hlavně dostatečně dlouhá na to, aby dala prostor dozvukům posledního vzepětí sil nutného k hájení lidstva, vesmíru a vůbec. Právě na konci cesty, když výbuchy odezní, je dojem ohromující velikosti marvelovského univerza ze všeho nejintenzivnější a pokračuje i při sledování závěrečných titulků.

Bratři Russoové se od svého připojení k Marvelu stali pro filmy Captain America a Avengers tím, čím byl a je David Yates pro filmové zpracování příběhů Harryho Pottera. Všichni jmenovaní jsou spolehliví a konzistentní ve svém výkonu. Proto také Endgame nenabízí prakticky žádné překvapení ve svém zpracování, je zjevným pozůstatkem dnes již opuštěného trendu rozdělování závěrečného dílu série do dvou filmových částí. Endgame dříve označovaný jako Infinity War 2 nelze sledovat a vnímat jako samostatný film. Je také zbytečné čekat od něj něco nového nebo revolučního, nedávalo by smysl jít proti směru vytyčenému předchozími filmy. Překvapí snad jedině tím, že opravdu dostál očekáváním a se skvěle rozdanými kartami dokázal odehrát osudovou hru. Avengers: Endgame je přesně takovým filmem, jaký si uzavření největšího projektu v dějinách kinematografie zaslouží.